Pondělí 10.9.2001 - 4. den

Museli jsme si trochu přivstat, abychom do osmi hodin stihli snídani. Dali jsme si ji přímo v hotelu - menu bylo v podstatě západní, omeleta, volské oko atd.

V osm dorazil před náš hotel mikrobus. Kromě řidiče a průvodce v něm byli už jen dva další turisté - Australan a mladá Skotka. Naším prvním cílem byla Latská vesnice. To je ves, kde žijí Latové - národnost, mající cosi společného s Číňany. Průvodce nás provedl po vsi a pak jsme zašli do domu jednoho z místních, který nám svým mixem angličtiny, francouzštiny a vietnamštiny pověděl něco o místní historii a zvycích. Mají tu matriarchát a po svatbě se muž i s věnem stěhuje do ženina domu!

Další zastávka byla u vodopádu Ankorét. Moc vody neteklo, ale vypadalo to tam docela pěkně.

Pak jsme navštívili biologický výzkumný institut. Měli tam na terasách květináče plné nádherně kvetoucích orchidejí. O krásně rudě kvetoucím stromě jsme se dozvěděli, že je to druh banánovníku. Uvnitř je pak expozice vycpanin místních zvířat. Viděli jsme tam tygra, jaguára, slona (tedy slůně), různé býložravce, hlodavce, hmyz a i na pár zkamenělin došlo.

Cestou zpět do města jsme se zastavili u pagody Linh Phuoc s obrovskou barevnou sochou draka vezoucího Budhovu manželku. Pagoda byla za války úplně zničená a teprve nedávno byla obnovena.

Po obědě byl na programu Crazy House, ten jsme ale už viděli včera a i Skotka už ho znala, šel tam tedy jen náš Australan. Pak ho napadlo, že by se tam mohl nechat i portrétovat, takže to tam dost dlouho řešil s tou slečnou, co to měla na starosti.

Při odchodu jsme dokonce potkali architektku celého toho díla, se kterou ten nesnesitelně hyperkomunikativní muž neopomněl prohodit také pár vět, kterým ovšem, díky jeho děsivé australské angličtině, evidentně nerozuměla.

Další zastávku - letní královský palác - jsme sice taky už znali od včerejška, ale to už byly interiéry zavřené. Dneska jsme viděli všechno zařízení včetně monarchovy pracovny. Moc si paláce neužil, dostavěli ho v roce 1938 a 1945 byl král sesazen. Zůstal sice v některých politických funkcích, ale jen do roku 1954, kdy musel odejít do pařížského exilu, kde už od konce války žila jeho manželka a čtyři děti.

Nejbizarnější pamětihodnost nás ale čekala nakonec. Byla to pagoda mistra Thue, mnicha, který maluje obrazy. Je to drobný starší muž, který stále jen maluje. Pustil nás do zahrady za pagodou, s níž sousedí několik nízkých budov a dalších zahrad s provizorním zastřešením. A všechny tyhle prostory jsou plné obrazů! Je jich neuvěřitelně mnoho, tisíce a tisíce! Jsou tam všude, v ohromných štosech, opřené o zdi, rozvěšené, naházené na haldách, jsou jich tisíce a tisíce! Podle Lonely Planet je jich 100 000, ale rád bych věděl, jak to spočítali. Sám tvůrce tvrdí, že je jich "many". Pořád nás posílal k dalším a dalším, už jsme toho měli docela dost. Měli jsme ale štěstí, že tam současně byla i jiná skupina a my čtyři jsme asi po hodině mohli potají utéct - bylo toho na nás najednou opravdu moc! Nebylo sice úplně jednoduché najít cestu ven a vymyslet jak se otevírají různé závory, ale podařilo se!

V hotelu jsme si odpočinuli a zase vyrazili do města vyzkoušet nějaké další jídlo a ovoce. Začali jsme obloženou bagetou, kterou obloží na přání přímo před vámi u takového malého stánku (3000 d / ks). Pak jsme si dali placku, která vypadala jako bramborák a do níž byly zavinuté nějaké další dobroty (2000 d / ks). Bramborák to byl asi těžko, nejspíš to bylo z rýže, ale špatné to nebylo. Pak přišlo na řadu ovoce. Tentokrát jsme zkusili ovoce asi o velikosti kokosového ořechu. Plod je zelený a jeho povrch strukturou připomínal ježka svinutého do klubíčka. Trhovkyně ho nařízne, aby se zákazník mohl podívat dovnitř. Když se sloupne tlustá měkká kůra, najde se uvnitř trs kulatých žlutých plodů, každý tak 3 cm v průměru. Na omak jsou velmi měkké, ale ne šťavnaté, trochu to připomíná hodně měkkou gumu. Uvnitř je velká pecka. Když se do toho kousne, člověk má pocit, jako by kousal do žvýkačky. Je to poddajné leč houževnaté, žádná šťáva z toho neteče. A je to sladké - ale takovým divným způsobem. Trochu to chutná jako přezrálý banán - ale jen trochu. Pro zbytek chuťových dojmů bohužel nemám správné výrazy, ale - upřímně řečeno - moc nám to nechutnalo. Taky jsme to nedojedli. Nakonec jsme ještě zašli na zmrzlinu do jednoho café, které doporučovala i Lonely Planet.