Pondělí 10.9.2001 - 4. den - Okolí Dalatu

Ráno bylo nevlídně. Dali jsme si v hotelu na verandě snídani - vaječnou omeletu a volská oka, která byla lehce rozteklá... asi riskuji, ale zvládla jsem tu krmi. V 8 hodin jsme se přesunuli do recepce a čekali na náš bus - dole seděl nějaký člověk s motorkou, který nám nabízel svezení a průvodcovské služby. Znal dokonce i Českou republiku. Vysvětloval nám, že jeho zemi těžko poznáme z okna turistického autobusu... “Joo, z motorky, to je jinačí pohled na svět”. Naštěstí zrovna přijel objednaný minibus pro dnešní výlet. Naši spolucestující - holka ze Skotska, zaměstnaná po celý příští rok u jakési inženýrské firmy v Saigonu, a jeden příšerný ukecaný Australan.

První cesta vedla do vesnice Lat, kde žijí původní kmeny obyvatel zdejších hor, Latové. Jsou chudí, a vypadají jinak než Vietnamci - jsou podstatně tmavší, snědší. Dodnes žijí v matriarchátu - žena si bere muže, ten přináší věno, stěhuje se do domu manželčiny rodiny, kdyby chtěl náhodou odejít (v celé vesnici je jen 1, slovy jeden, rozvedený muž), odejde velmi nalehko... Majetek dědí dcery. Chatrče mají nízké, ovšem postavené na pilotách - nízké jsou prý proto, aby se tam dobře sušila rýže. Ve vsi jsme navštívili jakéhosi staříka, který mluvil trochu anglicky a trochu francouzsky. Pozval nás domů a vyprávěl nám o zvycích a legendách zdejšího kmene, o výrobě a konzumaci zdejšího vína, o životě Latů v době, kdy ještě kočovali, o přehradě, kterou postavili Francouzi a donutili je tak přestěhovat se a usadit, taky o svých šesti dětech (čtyřech studovaných dcerách) a nakonec nám zahrál na zdejší lidové hudební nástroje. Trochu skanzen, no... Venku nás obklopily děti, které pořád něco nabízely ke koupi, ale odolali jsme.

Z vesnice jsme pokračovali krajinou po špatné silnici mezi kopci, které byly rozparcelované na malá úrodná políčka. Vláda přesídlila spoustu Vietnamců z přelidněného severu do této úrodné krajiny a oni to tu zrekultivovali a začali tu pěstovat spoustu zeleniny. Najde se tu většina druhů, které se pěstují i v našich zeměpisných šířkách - brambory, mrkev, květák, brokolice, salát, rajčata, okurky...  a sem tam i něco úplně jiného, jako čajové či kávovníkové keře. Mířili jsme k další zdejší atrakci - vodopádům Ankroét. Bohužel se ukázalo, že cesta se nedá projet, protože na ní pracovaly těžké stavební stroje, které silnici bouraly, aby postavily lepší. Vzhledem k tomu, že už to ale bylo jen kilometr, vydali jsme se k vodopádům pěšky - buldozer speciálně pro nás udělal cestu v nahrnuté zemině. Vodopády byly docela pěkné a vzhledem k nízkému stavu vody jsme se na ně mohli podívat i zezdola.

Od vodopádu jsme zamířili k Biologickému institutu, kde jsme absolvovali  prohlídku vycpané fauny a živé flory. Vycpaniny se už trochu rozpadaly, ale poznat se ta zvířata ještě dala - tygři, leopardi, medvědi, hadi a štíři - to vše tu žije anebo ještě nedávno žilo v horách. Dokonce i sloni, jen jsme si nebyli jisti, zda slůně bylo vycpané, nebo betonové:-) Květenu ale měli parádní, spoustu druhů orchidejí a dalších pro nás neznámých  květů. Nejvíc nás zaujal rudý květ banánu.

A náš australský kolega pořád mluvil a neustále něco řešil  - manželství, rozvody, svobodné matky, výchovu dětí, pak nečekaně přešel na těžbu zlata atd. Před obědem jsme se ještě stavili v pagodě Linh Phuoc s mnohorukým Buddhou. Je to místní atrakce z rodu těch kýčovitých - na zahradě v betonu vyvedený celý příběh Buddhova života - bílý slon, matka opírající se o strom, přihlížející zvířata, Buddha na lotosovém květu se znamením výjimečného člověka na těle... Na protější straně zahrady pak stála zase jakási bájná zvířata v čele s desetimetrovým drakem. Vše barevné a kýčovité - oni si Vietnamci prostě na tenhle druh ozdob potrpí, úplně nejraději jsou, pokud sochám v pagodách kolem hlavy blikají barevné žárovičky....

Obědvali jsme ve městě (na vedlejší restauraci měli nápis “Doporučeno v Lonely Planet!”) - dali jsme si nějaké docela dobré vietnamské jídlo a Australan zvolil steak a hranolky.... Odpolední program pokračoval Crazy Housem - vzhledem k tomu, že jsme ho už navštívili včera a zrovna tak i Skotka, prohlédl si tento architektonický “skvost” jen Australan. Pak se rozhodl, že se tu nechá portrétovat, a dlouze diskutoval podrobnosti - zda tužkou či v oleji a barvě, za kolik, za jak dlouho, zda by za stejnou dobu zvládli namalovat obrazy dva - pokud by se mu ten portrét líbil, vzal by ještě jeden matce... no prostě hrůza. Nakonec to nějak domluvil, nechal se vyfotit, zaplatil zálohu a ujistil se, že mu obraz ráno před snídaní doručí do hotelu. Zatímco jsme na něj čekali, prošla kolem sama “velká architektka”, ta šílená ženská, co měla tuhle stavbu na svědomí - no aspoň nějaký zážitek.

Další zastávka - palác Bao Dai, letní sídlo posledního vietnamského císaře, vila postavená francouzským architektem v letech 1933-8, prostorné a velmi pěkně architektonicky řešené. Zařízení je původní, anebo aspoň věrně napodobené, protože část vybavení si odvezla královna, když v roce 1945 odešla s dětmi do francouzského exilu. V roce 54 ji následoval i císař, ale před tím ještě stihl zplodit se svou milenkou dvě děti. V domě je spousta příjemných místností - moderně zařízené koupelny u každé ložnice, obýváky, místa pro odpočinek vybavená závěsnými sítěmi, přenosná sauna, jídelny, šatny. V domě žilo, včetně obslužného personálu, stabilně asi 20 lidí. Se svou první ženou, na kterou mimochodem Vietnamci dodnes vzpomínají jako na nejkrásnější ženu země (než si ji císař vzal, vyhrála několikrát soutěž krásy),  měl tři děti, které dodnes žijí - dvě princezny sídlí v USA a dodnes svobodný následník trůnu ve Velké Británii.  

Jeden ze sálů okupovala výstavka výšivek vietnamských žen - jakási místní továrna na vyšívané obrazy z Dalatu. Ta nejjednodušší výšivka se vyšívá 4 měsíce, ty složitější až 4 roky.  Vypadalo to docela pěkně, ale nikoliv jako věc, kterou byste chtěli mít doma pověšenou nad krbem. Ceny se navíc pohybovaly ve stovkách dolarů.

 Poslední zastávka našeho výletu byla u povídavého a malujícího buddhistického mnicha v pagodě Lam Ty Ni - u Mr. Thucem. Je to místní cvok, který pořád maluje -  dle svých vlastních slov maluje velmi rychle - a všude má obrazy. V pagodě, v zahradě, v přilehlých prostorách a místnostech, na zdech, v haldách - stovky, tisíce a desetitisíce obrazů. Sám mnich nemá tušení, kolik jich je - Lonely Planet to odhaduje na 100 tisíc. Mnich je strašně populární, protože ho všechny cestovky v okolí zahrnují do svých programů. Mnich vezme turisty do pagody a pak už jim jen ukazuje své výtvory, vypráví, kde všude měl výstavu a kde ji ještě neměl. Obrázky taky prodává - jeden za pět dolarů - prý sbírá peníze na cestu kolem světa, kterou uskuteční, až dá dohromady 30 tisíc dolarů. Když už jsou všichni unaveni, mnich otevře další místnost, kde jsou... jak jinak ... stohy jeho obrazů. Inu, taky způsob, jak ke koupi přinutit každého.... Je pravda, že jeden velmi jednoduchý motiv bambusové větvičky se nám docela líbil, ale přece nebudeme tři týdny tahat v batohu obraz. Nakonec jsme museli mnichovi utéct...

 Odpoledne jsme zašli na internet (200 dongů za minutu), koupili jsme si jízdenky na zítra do Nha Trangu (6 dolarů jedna) a prošli se úzkými uličkami kolem řeky. Zkusili jsme nové ovoce - vypadalo jako zavinutý zelený pichlavý ježek. V hotelu jsme ochutnali, no.... uvnitř byla dužnina se žlutými plody velikosti švestky, ve kterých byla ještě pecka. Celé to chutnalo podivně - nevýrazně až mdle, trochu jako banán, ale byla tam vlákna, která připomínala žvýkačku - no ochutnali jsme a zbytek vyhodili a šli to někam zajíst. Tentokrát jsme na schodech u místního kina povečeřeli bagetu naplněnou vším, co prodavačka nabízela, zašli jsme do čajovny na zmrzlinu a čaj a vrátili se domů. Museli jsme vyvětrat, protože zbytek vyhozeného ovoce nám zcela otrávil ovzduší našeho pokoje.