|
|
Vzbudili
jsme se někdy před šestou, ale
vstali až o dost později. V půl osmé se v restauraci podávala snídaně
- polévka. Dovedl nás tam průvodce, který s námi spal u domácích
(jinak má rodinu na sousedním ostrově, a pokud nemá žádné turisty, bydlí
doma). Přesunuli jsme se na nábřeží - v plánu je další plovoucí
trh, tentokrát u městečka Long Xuyen. Celou loď jsme měli jen pro sebe,
dvoutakt šíleně řval.
Za
půl hodinky jsme byli na trhu a tentokrát to vážně stálo za to. Možná to
bylo tím, že jsme si přivstali, a tak tu byla spousta lodí a zboží, kromě
ovoce, které už známe, tu měli i nové neznámé druhy - papaya, vodní
kokos, cukrová třtina, vodní lilie na salát, banánové květy. Čile se
prodávalo a nakupovalo. Fotili jsme a pak se taky pustili do obchodování - za
3tis. dongů (8 Kč) jsme koupili dva krásné velké čerstvé ananasy a za 2
tisíce dongů pak velkou palici vodního kokosu, co váží aspoň 5 kg. Průvodce
tvrdil, že tohle ovoce není nic moc, ale za ty prachy? Měli jsme z našeho
nákupu docela radost :-) Vrátili jsme se na ostrov a šli se podívat do muzea
zdejšího slavného rodáka, strýčka Tóna. Vládl v letech 1969-1980,
kdy v Hanoji v 92 letech zemřel. V muzeu spousta fotek, dobových výstřižků
z novin i předměty denní potřeby (prezidentova dýmka a kompas), vše pěkně
s titulky ve vietnamštině. V protilehlé pagodě pak stála
prezidentova busta, nad ní rudá hvězda jako svatozář. Po prohlídce jsme opět
pobrali náš ovocný náklad a šli jsme se ještě podívat na rodný domek.
Cestou jsme potkali svatební průvod, nevěsta ve fialovém, svatebčané patřičně
rozdovádění. Moc jsme se jim líbili, a tak jsme se s nimi museli
vyfotit a nechat se nafilmovat. S naším ovocem v rukou - pěkné.
Svatby se tu řídí lunárním kalendářem, takže prý většinou probíhají
jednou za měsíc v nejvhodnější den.
Po
zbytek dopoledne jsme měli volno. Oloupat ananas se ukázalo být docela snadné,
i když tak pěkně jako domorodým
ženám se mi to nepodařilo. Větší problém byl s vodním kokosem. Představte
si ho asi jako 1000krát zvětšené semínko slunečnice a semínka pak
zformujte do tvaru koule. S naším nožem se nám nedařilo vyloupnout to
nejdůležitější první jádro. Naši domácí nás chvíli se smíchem
pozorovali a pak nám s mačetou přispěchali na pomoc. Dalo to docela práci
a výsledek byl ten, který předeslal průvodce - nic moc. Uprostřed každého
z jader byl jakýsi gelový obsah, který se vyjídal lžičkou, bez chuti
a bez zápachu, asi takhle musí chutnat slimák.... A domácí pořád
louskali, až jsme je museli zadržet. Naštěstí šla kolem banda dětí, která
projevovala obvyklý zájem o naše počínání, tak jsme je pěkně nalouskanými ořechy
podělili. Zbytek jsme se sebezapřením snědli, resp. potají zahodili. Zbylo
asi 3/4 ořechu, myslím, že ho domácím ponecháme jako dárek.
Před
obědem jsme se ještě jednou projeli na kole po ostrově, ale bylo opět hrozné
vedro. Koupili jsme si na památku korálky na ruku za 4 tis. jedny. Oběd v obvyklé
restauraci - ryba, polévka, rýže, zelenina, jako zákusek mini-banánky - moc
dobré. Sbalili jsme se a zjistili, že můj nový, speciálně do Vietnamu
zakoupený batoh se po 3 týdnech začíná trhat, a to byl značkový... V půl
druhé jsme vyrazili do přístavu čekat na loď do Saigonu, přijela ve dvě,
přidali jsme se ke skupince evropsky vyhlížejících turistů, hodinku a půl
jsme se plavili, pak jsme přistáli a skoro další hodinu čekali na autobus.
Nějaké mimořádné zpoždění způsobené zácpou u přívozu, za které se
nám průvodce několikrát velice omlouval. Díky zpoždění jsme nestihli výstavu
bonsají v Mytho, ale nějak nám to nevadilo. Spíš mě štvalo, že do
autobusu nějak po setmění pronikli moskyti a pěkně nás žrali...
Přejeli
jsme přes Mekong po největším vietnamském mostě z roku 1999, dlouhém
asi 1,5 km, a mířili do Saigonu. Začalo pršet a celý Saigon byl pod vodou,
voda, která se valila po ulicích, motorkám dosahovala až do půli kol. Průvodce
nám vysvětlil, že to je špatnou kanalizací Saigonu, stačí 2-3 hodiny deště
a vše se valí po ulici.
V Saigonu
jsme šli hledat ubytování na příští tři dny. Měli jsme jasnou představu
- klimatizace a TV se zahraničními programy. Prošli jsme asi tři hotely, ale
buď byly pokoje drahé, nebo se nám vůbec nelíbily. Nakonec jsme zakotvili
kousek od minulého hotelu - pokoj vše splňoval, za 10 dolarů na noc byl i se
snídaní a ještě měl balkon a výhled na Saigon (6.patro bez výtahu).
Personál příjemný, obeznámený s českými fotbalisty. Sprcha, ovocná
večeře, TV a plánování programu na zbytek dní ve Vietnamu.
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||