Středa 26.9. 2001 - 20. den - Delta Mekongu - Chau Doc, Dračí ostrov

Nad ránem se pod moskytiéru dostala zase jedna z těch krvežíznivých potvor a pokousala mě (Tomáše pochopitelně nežerou!). V pět ráno začal hrát venku hlasitě obecní rozhlas. Tak hrozně jsme ještě nespali. Tomáš se vypravil na trh pro něco k snídani - já jsem zůstala v hotelu. Přinesl dračí ovoce, což představovalo podstatně příjemnější snídani než obvyklá vajíčka v hotelu.  

Ve 3/4 na 8 jsme vyrazili vstříc dnešnímu programu - batohy jsme naskládali na střechu miniaturního náklaďáčku, do kterého se pak nasoukala větší část naší výpravy. Druhá část, včetně nás, si posedala na vozík za motorového rikšu. Vyrazili jsme značnou rychlostí k hoře Sam, vzdálené asi 6 km od Chau Doc. Je to jediná hora, která se vypíná nad rovinaté okolí výškou 260 metrů nad mořem, a je z ní vidět až do Kambodži. Vystoupali jsme po schodech kolem několika pagod k jakémusi chrámu (zřejmě to byla Cavern Pagoda), prohlédli si obvyklou výzdobu včetně mnohorukého Šivy, vyfotili si z výšky deltu Mekongu a okolní rýžová pole, evidentně postižená záplavami, a sestoupili jsme zase k našim dopravním prostředkům.  

Zběsilou jízdou jsme se vrátili do města a do přístavu, přebrodili se na molo (hladina řeky je vyšší než obvykle) a nasedli do tří připravených veslic. Chatrné dřevěné lodě, kde se sedělo po pěti na zemi, ve mně nevzbuzovaly stejně jako naše veslařka moc důvěry. Vjeli jsme do proudu a občas nám kalná voda Mekongu pěkně šplíchla na palubu. Následovala projížďka po malých a klidných kanálech - do chamské vesnice. Chamové jsou etnickou menšinou, zřejmě vzdáleně příbuznou s dynastií Cham, která vládla ve středověku Vietnamu. Chamové jsou muslimové a zdejší ženy zde tradičně tkají látky pro šátky, tradiční pokrývky hlavy svých manželů. Vše na prodej i  bezvěrcům. Opět jsme měli možnost nahlížet do lodiček-domovů a domácností zdejších lidí, dívat se na koupající se a dovádějící děti, na kluky chytající do kbelíků ryby. Hladina řeky byla evidentně o dost vyšší než obvykle - cesty byly zatopené, jen občas zhruba ve 20 cm hluboké vodě projela po silnici motorka - jako by jela pro hladině - pěkný pohled. Ve vesnici jsme omrkli z dálky místní mešitu a nechali jsme si od průvodkyně vyprávět, jak chamští muži  odcházejí pracovat do ciziny (většinou do Malajsie a Singapuru) a domů pak posílají výdělek.  

Pro zpáteční cestu jsme se s Tomem vnutili na jedinou o něco větší pramici, kde se aspoň sedělo na dřevěných sedačkách, ne na zemi. Vraceli jsme se jinou cestou, kolem plovoucích domů, které slouží jako rybí farmy. Pod každým domem jsou ve speciálních kovových klecích chovány ve vodě Mekongu ryby (a cítí se tu jako ryby ve vodě). Rodina  ryby krmí speciálním krmivem, aby přibývaly na váze (prý je to šílená práce, potrava se pro ně denně vaří přes dvě hodiny), a jednou za šest měsíců je vyloví a prodá. Z výtěžku zaplatí dluhy u banky a nakoupí další násadu a vše se opakuje. Zcela zbohatnout se na tom  prý nedá, ale uživit ano. A vždycky si můžete k obědu dát čerstvou rybu :-) 

Veslice nás přepravila rovnou na moře k naší velké lodi, přestoupili jsme a vyrazili na zpáteční cestu. Bylo zataženo a vypadalo to na déšť. V poledne se na lodi podával oběd. Náš průvodce se už včera všech zeptal, zda si budou přát jídlo s masem, či vegetariánské (25 tisíc dongů, či 20 tisíc). Dali jsme si masové a nelitovali - dostali jsme nudle s velkým kuřecím stehnem, rýži, maso se zeleninou a navrch ještě ananas a dračí ovoce. Výborné, zvlášť ananas. 

Stavěli jsme na chvíli, abychom se podívali, jak se z pilin, lepidla a vonných esencí vyrábějí vonné tyčinky. Místní ženy lepivou hmotu válením spojují s bambusovou špejlí a tyčinky pak tři hodiny schnou na slunci. V půl druhé naše loď přirazila ke břehu a nás jediné dva cestovatele, kteří si zaplatili čtyřdenní výlet, vyložila na břeh na Tygřím ostrově. Ostatní s výletem co nevidět skončí, nás čekala noc u domorodých lidí. Je pravda, že se nám na břeh moc nechtělo, skoro bychom už taky radši rovnou do Saigonu, ale nedá se nic dělat, vše je rozjeto (však jsme se taky našemu průvodci už dva dny vnucovali jako “čtyřdenní výletníci”, aby na nás nezapomněl, tak teď to máme...). 

Na ostrově na nás čekal nový průvodce jménem Chu. Říkal, že jsme dnes jediní turisté na ostrov dorazivší, a dokonce snad prý i první Češi, kteří tu kdy vystoupili. To nás opravdu potěšilo. Chu nás odvedl parkem od přístaviště k naší nové rodině. Domek vypadal příjemně, oddělená část byla vyhrazena turistům, na které jsou tu  evidentně zvyklí. Spí se tu na plachtách napjatých na rámech, v mezerách pod dřevěnou podlahou je vidět řeku pod domem. Asi by nám nemělo nic upadnout... Průvodce byl docela milý, zapsal si naše nacionále a pak nás poslal na dvě hodinky na procházku, s tím že ve 4 vyrazíme na cyklo-výlet po ostrově. Ostrov má asi 15 km2 a žije na něm asi 1000 lidí.  Významný je jinak tím, že se tu narodil druhý vietnamský prezident po Ho Či Minhovi, a sice strýček Tón.  

Vyrazili jsme na krátkou procházku do přístavu, tedy spíše ke zdejšímu molu - všude jsme vzbuzovali velkou pozornost, všechny děti na nás mávaly, ukazovaly nám zdejší zajímavosti, jako třeba opici v kleci, a smály se. Asi po kilometru cesta skončila, z mola se dá odjet do nejbližšího města Long Xyen. Došli jsme tedy zase zpátky a relaxovali na našich plátěných lůžkách.  

Ve čtyři jsme vyjeli na výlet s průvodcem. Kola tu měli erární a dost slušně vybavená - brzdila, nechrastila, zatáčela standardně, no pohoda. Jeli jsme úzkými uličkami kolem kanálů a domů. Už asi nikdy v životě nevzbudím tolik pozornosti  jako na tomto ostrově. Všichni nám tu mávali – mladí, staří, smáli se na nás, volali Hello, nebo aspoň nepokrytě zírali. Prakticky jsme nedělali nic jiného, než taky volali a mávali (museli jsme ovšem dávat pozor na všechna ta kuřata, kachňata a děcka, co se nám neustále pletla pod kola).  

První zastávka byla na místní pile, pak jsme jeli do rodinné tkalcovny. Paní domu nám udělala čaj, přinesla keksy, a tak jsme tam rozpačitě seděli a snažili se prostřednictvím našeho průvodce konverzovat. Prohlédli jsme si dům, nechali si vysvětlit zdejší speciální odnož buddhismu (nepochopila jsem) a prohlédli si tkalcovskou dílnu. Průvodce nám ukázal, kam až tady stoupá každoročně voda (letošní velká voda bude kulminovat až koncem října, ale už teď byla hladina dost vysoko, v některých domech jen pár cm od podlahy).  

Pak jsme jeli do zdejší pagody podívat se na ovocem se živící netopýry. Opět jsme byli pohoštěni vietnamským čajem a dračím ovocem a konverzovali jsme s mnichem a s další ženou - hlavně o Česku a o Vietnamcích u nás žijících. Jinak netopýrů tu na zahradě  na vysokých stromech žily stovky, největší prý má rozpětí křídel 1,5 metru (budu si to muset někde ověřit). Docela dobrý. 

Na kole jsme se vrátili do našeho bydliště a v blízké restauraci na nás už čekala večeře - ryba, rýže, polévka atd. Docela dobré, ale protože se mezitím setmělo, objevili se moskyti a pustili se do mě... Dost rychle jsem dojedla a těšila se na repelent. Večer jsme ještě chvíli debatovali s průvodcem na verandě u čaje. Byl celý hotový z toho, že u nás máme sníh a čtyři roční doby. Dvakrát si to nechal zopakovat. Naše paní domácí nám mezitím ustlala a připravila moskytiéru. Komáři kousali, a tak jsem šla nakonec spát, Tomáš se ještě šel projít. V noci jsem si potřebovala odskočit, záchod byl ale na dvorku  a  mně to tak stálo spoustu úsilí, protože dveře se tady na noc zabezpečují - první na drátek, druhé měly vzpříčený klacek jako závoru. Naštěstí jsem měla baterku, takže jsem to zvládla - bez moskytího kousnutí a bez toho, abych vyburcovala dům.