|
|
V pokoji
byl přes noc příšerný vzduch, takže jsme jako obvykle vstali brzo a dle
pokynů v půl sedmé dorazili do recepce. Bylo jasné, že jsme to vstávání
uspěchali, recepční spal na zemi vedle recepce pod moskytiérou a vůbec
nevypadal, že by v nejbližší chvíli podával snídani. Šli jsme se
tedy projít ven, snídaně jsme se dočkali až kolem sedmé, v tu dobu se
taky z horních pater hotelu
začali ploužit ostatní. Před osmou jsme konečně vyrazili z hotelu a přesunuli
se do přístavu. Náš ranní program začal návštěvou plovoucího trhu,
tentokrát mnohem většího, než byl ten včerejší. Tenhle se jmenuje Cai
Rang (název má něco společného s krokodýlem, kterého hrdinně skolil
místní rek, ale nějak jsem tu historii nepochytila celou). Trh funguje tak,
že každá loď prodává nějaké zboží (ovoce či zeleninu) a jeden kus
tohoto zboží má pověšený na stožáru na ukázku. Velké lodi přivážejí
více druhů ovoce a zeleniny, a tak se jim na stožáru pod sebou houpou banány,
kokosy, dračí ovoce, grepy a ananasy, ale třeba taky brambory, kukuřice či
okurky. Rozhodně to není divadlo pro turisty - je tu jen naše jedna loď, ze
které se navíc nikdo nakupovat nechystá. V okolí se ale čile prodává,
na tenhle trh prý přijíždějí loďky z odlehlých vesnic, které
nakupují zboží pro celou vesnici na celý týden. Většina kupujících je
ale jen překupníky - Vietnam je země lidnatá a něčím se ti lidé živit
musí. Obchodníci na plovoucím trhu levně nakoupí a pak ovoce převezou na
trhy do města, kde vše výhodně prodají.
Po
prohlídce trhu jsme odbočili do jednoho z mnoha kanálů a jeli jsme se
podívat do výrobny rýžových nudlí. Z rýže a vody se dělá jakási
kaše, leje se na plotýnku nad ohněm a jako placka se pak nechává na slunci
sušit. Vše se dá stihnout za 5 hodin, pak se usušená placka rozřeže na
pruhy a nudle jsou na světě. Práce u kotle vypadala dost namáhavě, všude
se kouřilo a pářilo, ale hotové sušící se placky na rohožích vypadaly pěkně.
Po téhle exkurzi jsme zase chvíli “boatovali” aneb “člunovali” (pěkně
si rozšiřujeme slovní zásobu, že?) a dojeli až k rýžovému mlýnu,
kde nám náš průvodce vysvětlil a ukázal celý proces zpracování rýže -
od zrna až po hotovou bílou rýži.
Také
jsme chvíli sledovali místní ženu, jak získává z ořechu kokosové
mléko. Přinesla si kokos k řece, mačetou ho osekala, udělala dírku,
mléko (asi litr) nalila do připravené misky a zbytek kokosu nametla do řeky.
Mekong snese všechno a tady se s nějakým úklidem zjevně nepářou. A vůbec
jim nevadí, že se v té stejné vodě koupou a myjí a používají ji na
mytí nádobí (bože, snad ji nepijou...).
Další
část projíždky byla moc příjemná - průvodce nás vzal do velmi malého a
úzkého kanálu, kde jsme se cestou mohli rukama skoro dotýkat okolní
vegetace. Kolem rostly palmy, speciální vodní kokosy velké jako palice,
koupaly se tu rozesmáté mávající děti, sluníčko svítilo, sem tam kolem
projela loďka, no krása.
V poledne
jsme se zase vrátili do Cantha, zašli si do hotelu pro batohy a pak do blízké
restaurace na oběd - opět rýže a nudle s masem, k tomu ovocný salát.
V jednu hodinu přijel minibus, i s batohy jsme se do něj naskládali
a asi po hodince pospávání za jízdy jsme zastavili a nastoupili do malé loďky.
Sotva jsem se tam všichni vešli, loď navíc nevypadala příliš nově. Kanálem
jsme dojeli do Thot Not, do rezervace s hnízdištěm stovek a tisíců bílých
a černých čápů a volavek. Je to jediná rezervace široko daleko, lidé tu
vysadili pro ptáky stromy, aby se tu cítili bezpečně. Čápi a volavky prý
přinášejí štěstí. Do rezervace se sice přímo nesmělo, ale dalo se po
žebřících vystoupat na vyhlídkovou terasu - fakt super. Pak jsme se ještě
trochu prošli kolem kanálu - neustále nás doprovázela horda dětiček, našich
nových kámošů - nějak jsme to podcenili, nic jsme pro ně neměli, ani žvejku...
Tak příště. Opět jsme se nalodili, kochali se plavbou, mávali dětem a
fotili :-) S naší kocábkou jsme dojeli až na jedno z hlavních
velkých ramen Mekongu, kde na nás čekala velká loď s kajutou v podpalubí
a vyhlídkovou terasou! Měli jsme ji celou pro sebe, rozhodně byla pro víc
lidí, než bylo nás asi 14 turistů.
Lodí
jsme jeli do Chau Doc, města až na samém kraji Vietnamu, na hranicích s Kambodžou.
Cesta trvala pět hodin (a to byla naše loď docela rychlá) - první hodinu
jsme strávili na terase sledováním krajiny - kolem byly opravdu znát záplavy,
některá pole a domy na břehu byly pod vodou. Pak nás průvodce požádal,
abychom s terasy slezli, protože za chvíli pojedeme kolem policejní
stanice. Vysvětlení sice podivné, ale protože se mezitím stejně zatáhlo,
nijak nás to neomezilo. Začalo pršet, horní kus paluby byl zakryt plachtami,
ale i tak tam občas pršelo. Cesta v dešti
moc neutíkala, všichni kolem si postupně začali doplňovat deníky,
číst knihy, hrát begamon a pít pivo. Do Chau Doc jsme dorazili už potmě, v půl
deváté večer, poměrně hladoví. Batohy jsme naložili na dvě rikši a pěšky
se vydali do hotelu, jehož delegátka, a zřejmě přítelkyně našeho průvodce,
na nás čekala v přístavu. Pokoj opět nic moc, větrák a ještěrky,
bez oken, aspoň že ta voda tekla teplá. Šli jsme kolektivně na večeři,
ale vybraná restaurace byla drahá a jídlo nic moc, minimálně moje jarní
rolky se moc nepovedly. Měla jsem nějakou špatnou náladu, tak jsme se po večeři
vrátili do hotelu a šli spát. V půl jedné jsme se vzbudili pokousaní
od moskytů - jsou hrozně zákeřní, vůbec nebzučí a rovnou koušou. Doufám,
že jsou taky malaričtí... Docela jsem z nich byla hysterická. No aspoň
jsme pochopili, že ten divný smotek ve skříni je moskytiéra. Natáhli jsme
síť, proti hmyzu to pomohlo, ale zase větrák ztratil na účinnosti, ach jo.
Vedro.
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||