|
|
Vstávali
jsme v půl šesté, protože v šest odjížděl náš výletní bus
do demilitarizované zóny. DMZ - tak se označuje území, které vzniklo na základě
ženevských dohod z roku 1954, zóna, která rozdělila Vietnam na severní
a jižní část, což se stalo posléze příčinou všech dalších konfliktů,
včetně války s USA. Hranice obou států byla vedena kolem 17té rovnoběžky,
přirozenou hranicí se stala řeka Ben Hai. Od ní pět km na sever a pět
kilometrů na jih bylo území nikoho, které se obě strany zavázaly v roce
´54 respektovat a odzbrojit. Ve skutečnosti se ale území v blízkosti této
hranice stalo jednou z nejozbrojenějších částí Vietnamu, své základny
tu měli jak Američané a jejich jihovietnamští spojenci, tak Vietcong a
Severní armáda.
Američané
původně počítali s tím, že DMZ bude opravdu neproniknutelná - že
bude střežena elektrickým proudem, resp. elektrickým plotem. Vybudovali
proto základnu Con Thien, která měla tenhle plán zabezpečovat. Na tuhle základnu
pak navázala celá soustava dalších, postavených víceméně v blízkosti
dnešní dálnice D9, která odbočuje z D1 ve městě Dong Ha a míří k laoské
hranici. Jenže ve Vietnamu elektřina nefunguje vždycky a bránit elektrický
plot v celé šíři taky není nejlehčí. Pro základny se našlo ale jiné
využití - začal tu výcvik mužů z okolních domorodých kmenů.
Přes zdejší území navíc vedla tzv. Ho či
Minova stezka, která fungovala jako neustálý proud pochodujících lidí, zásob,
zbraní a střeliva mezi Severem a Jihem a umožnila tak zásobování různých
částí Severovietnamské armády. Američané se rozhodli tenhle zdroj
zničit, a tak se pevnosti staly leteckými základnami amerických
vrtulníků a speciálně cvičených vojáků. Okolí DMZ bylo místem nejtěžších
bojů americké války, jedním z nejbombardovanějších území a místem
s asi největší koncentrací hrobů a hřbitovů ve Vietnamu.
Naše
prohlídka začala už na dálnici D1, v blízkosti městečka Quand Tri,
kde jsme stavěli u vybombardovaného křesťanského kostela, který byl ponechán
jako symbol nesmyslnosti řešení konfliktu silou. Tak takhle nějak to tady
po válce vypadalo všude... Pak následovala zastávka na snídani v Dong
Ha a pak po D9 na západ. Měli jsme štěstí na mladou a vzdělanou průvodkyni,
která o válce a DMZ docela obšírně a srozumitelně vyprávěla. Stavěli
jsme u výhledu na horu Rockpile (24 km od Dong Ha a 230 m.n.m),
která za války sloužila nejprve jako pozorovatelna a pak i jako důležitá
základna US Force. Proběhly tu velké boje, protože Američané se snažili získat
dva sousední kopce, známé jako kóta 400 a kóta 484, ovšem americká děla
padla do rukou nepříteli. Kóty nakonec dobyty byly, zejména díky hrdinskému
úsilí a obětavosti kapitána Carolla, který při obléhání spolu s dalšími
20ti muži ze svého mužstva zahynul.
Průvodkyně
vyprávěla o problémech se znovuzalesňováním okolních kopců - vzhledem k nadměrnému
použití chemických zbraní (agent orange, napalm apod.) se nedaří obnovit původní
porost. Pokračovali jsme dál po D9, další zastávka byla domorodá vesnice
kmene Bru. Celkem zajímavé, ale příšerně turistické. U vesnice zastavily
dva autobusy, ze kterých vyskákali běloši s fotoaparáty... Navíc
vesničané, kteří jsou velmi chudí, na tohle spoléhají a fotografovat se
nechají jen za peníze... . Po vesnici pobíhaly malé tmavé děti a posedávaly
staré ženy s dýmkou v ústech.
Další
zastávka - základna Khe Sahn (čte se Ke šen) - místo jedné z nejznámějších
a nejkontroverznějších bitev vietnamsko-americké války. Základnu založili
Američané v roce 66, aby tu verbovali a cvičili muže z okolních
kmenů. V r. 67 tu proběhlo několik bojů o významné kóty v okolí,
ve kterých zemřelo 155 Američanů a tisíce
Severovietnamců. Koncem roku 67 Američané zaznamenali zvýšený pohyb
Severovietnamské armády a přesuny velkého množství materiálu a výzbroje,
a protože se domnívali, že komunisté se připravují na druhý Dien Bien Phu
(rozhodující a pro Vietnamce vítězná bitva ve francouzsko-vietnamské
osvobozenecké válce v roce 54), převeleli sem ohromné množství lidí
a materiálu - 5 tisíc letadel a helikoptér, posádku o síle 6 tisíc mužů,
americký prezident Johnson si dokonce nechal udělat maketu okolí Khe Sahn v Bílém
domě. Obléhání Khe Sahn trvalo
75 dní, válka probíhala jak na zemi, tak ve vzduchu, kromě nejmodernějších
tehdejších zbraní tu přišly ke slovu i starobylé šípy a oštěpy. Američané
tu použili asi 100 tisíc tun výbušnin, přibližně deset tisíc
Severovietnamců a pět set Američanů tu zahynulo. K vlastní rozhodující
bitvě vlastně nikdy nedošlo, zdá se, že vše bylo ze strany Vietcongu připraveno
s úmyslem upoutat pozornost Američanů před plánovanou ofenzívou Tet,
ale obléhání Khe Sahn se dostalo do pozornosti světových médií a rozbouřilo
hladinu veřejného mínění. Svět tehdy vlastně poprvé viděl válku v přímém
přenosu, zvedla se vlna odporu, a tak vlastně tahle bitva nakonec přispěla k pozdějšímu
zastavení bojů a odsunu Američanů z Vietnamu. I boje se odsud posléze
přesunuly jinam a Američané se nakonec rozhodli základnu opustit a srovnat
ji se zemí. Dnes je v místě základny kávovníková plantáž a válku
připomíná jen na kopci stojící maličké muzeum, kde jsou fotky, železný
válečný šrot, pár starých zbraní. Venku pak leží vrtule a rozstřílený
tank, všudypřítomní vesničané nabízejí nalezené či vyrobené válečné
suvenýry turistům. To je ale vše, nebýt těchhle několika drobností, ani
byste stopy po válce nezaznamenali, a tak vám nezbývá, než si ty válečné
hrůzy představovat.
Pak
jsme se zase vrátili do Dong ha na oběd a pokračovali jsme po D1 na sever.
Stavěli jsme u Ben Hai River, kde už nebyl ani onen slavný most Hien Luong,
který míval severní část nabarvenou na červeno
a jižní na žluto - byl vybombardován v r. 67. DMZ je dnes tvořena
široko a daleko se táhnoucími rýžovými poli. Naše poslední zastávka
byla v tunelech Vinh Moc - několik kilometrů severně, na mořském břehu.
V téhle lokalitě byly tunely postaveny jako nutnost, s cílem zachránit
obyvatele místní vesnice před bombardováním. Několik
let se ve zdejších tunelech skrývalo 300 lidí. Tunely byly zbudovány
ve třech vrstvách, přičemž nejhlubší vedly kolem 20 metrů hluboko, byly
postaveny o něco vyšší a širší než tunely v Cu Chi - mají kolem
160-180 na výšku a 60-90 na šířku. Jsou tu kobky pro jednotlivé rodiny,
společenská místnost, porodnice, kde se narodilo celkem 17 dětí, koupelna,
studna. Délka tunelů činí 2,8 km, ale ne všechny jsou propojené. Východy
z tunelů směřují přímo na pláž. My jsme si prošli úsek dlouhý
asi půl kilometru a zkusili všechny tři úrovně tunelů. V síni slávy
jsme pak ještě okoukli fotky - narozené děti, vesnice před a po bombardování
- a s chutí jsme vepsali Czech republic do knihy návštěv.
Cesta
zpět trvala přes tři hodiny. Silnice se v této oblasti spravuje neustále,
přikázaná rychlost je většinou 5 km v hodině. Ale až to dokončí,
to bude nádherné cestování.... V hotelu jsme si pustili klimatizaci a
dali si po tomhle prašném dni pořádnou sprchu. Venku začalo lít. Někdo
zaklepal na dveře (Tomáš byl zrovna v koupelně), a když jsem otevřela,
vtrhla dovnitř uklizečka a beze slova nám položila na konferenční stolek
televizi. Strčila do zásuvky, zapnula a odešla. Sice jsme si nic podobného
neobjednali, ale sláva - máme zase pohyblivé obrázky. Bohužel jen tři
vietnamské kanály a bez dálkového ovládání. Dívali jsme se na cirkus,
pak chvíli na šíleně rozvleklý vietnamský seriál a pak jsme se šli najíst
do blízkého Mandarin kafé. Vaří tu moc dobře a levně - doporučuji. Dala
jsem si ovocný šejk a salát a Tomáš maso s rýží a citrónový džus.
Na stěnách tu všude visí fotografie, které udělal majitel restaurace - některé
jsou docela dobré, všechny jsou na prodej.
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||