|
|
Vzbudili
jsme se nepřiměřeně brzo, už někdy před sedmou. Dali jsme si pravidelnou
sobotní dávku antimalarik (fuj! - až doma jsem si v příbalovém letáku
přečetla, že se mají brát po jídle...) a pomalu se začali balit. Po deváté
jsme odnesli batohy do recepce, zaplatili za pokoj a šli si půjčit kola na
dopolední cyklo-výlet. V Mandarin café nám vybrali dvě, přifoukli
pneumatiky a za 17 tisíc dongů nás vypustili na ulici. Kola nic moc, ohnuté
šlapky, tvrdé sedačky, nepřehazující, aspoň že brzdící.
Vyrazili
jsme podél řeky podívat se na královské hrobky v okolí Hué. Jelo se
celkem dobře, najednou jsme se ocitli na pravém vietnamském venkově, mezi
políčky a hroby. Asi po 4 km jsme našli první hrobku, Hrobku krále Tu Duca.
Vstupné ale bylo přes 4 dolary a hlavně - nesmělo se tam v šortkách.
Tak jsme zase vyšlapali na cestu, sjížděli jsme někam ke hrobce Thieu Tri,
ovšem cesta byla najednou přehrazená závorou a dál se nesmělo. Slunce
nemilosrdně pražilo, opět se mi rozpadl sandál (ještěže pro tyto případy
s sebou vozíme vteřinové lepidlo) a
ve spojení s ranními antimalariky se mi neudělalo nejlíp. Točila se mi
hlava, vrátili jsme se tedy kus po silnici, zastavili se u žen vyrábějících
vonné tyčinky a dali jsme si vodu a chvíli si odpočinuli. pod kvůli nám
zapnutým větrákem. Na mapě jsme
si našli novou zpáteční trasu a vyrazili jsme zpět. Spolu s mnoha dalšími
turisty jsme pomalu dorazili do Hué. Cestou kolem řeky jsme na chvíli stavěli,
protože Tomáš si chtěl vyfotit mladé dívky v tradičních krojích -
měl štěstí, skupina rozdováděných studentek se zrovna nechávala
profesionálně fotit na stromě - v parku u řeky. Před dvanáctou jsme
byli zpátky v Mandarin kafé. Výlet byl tak akorát, z kol nás všechno
bolelo. Poobědvali jsme - zkusila jsem jarní rolky za 8tisíc dongů - docela
dobré - a vrátili se zpět do našeho hotelu. Ve dvě jsme pak odjeli velkým
autobusem směr Saigon, resp. zatím směr Hoi An. Lidí jelo jen pár, nejhlučnější
byl jeden neustále telefonující Vietnamec, který se snažil před ním sedícího
mladého Němce přesvědčit, aby se oženil s vietnamským děvčetem...
Asi potřeboval vdát sestru...
Až
do Hoi An to bylo docela dobré. Pak nás ale přesadili do minibusu, měli jsme
sice dost místa, ale seděli jsme nad kolem. Cesta z Hoi An do Nha Trangu
byla utrpením. Cesta rozkopaná, nejvyšší povolená rychlost 5 km v hodině,
řidič ji neustále překračoval tak 3-4 krát. A každý hrbol jsme jednak ucítili
a jednak uslyšeli - Vietnamec za námi sedící neustále hlasitě nadával,
chvílemi to vypadalo, jako by v zoufalství mňoukal.... Hrůza. Navíc na
večeři jsme stavěli až v půl dvanácté, u hospody, která už měla dávno
zavřeno. Kvůli nám museli vstát a začít vařit. Objednal si ale jen řidič
a Tomáš, já jsem to nestihla kvůli návštěvě toalety - nikdo se mě už
zeptat na objednávku nepřišel. Ještě, že se Tomáš se mnou rozdělil....
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||