|
|
Vstávali
jsme v sedm, snídaně v 7:45 se moc nepovedla - bageta, k ní plátek
másla, lžička marmelády a banán. Poměrně dlouho jsme čekali na autobus,
přijel až v půl deváté. Do národního parku Cat Ba to trvalo asi 3/4
hodiny, přičemž jsme se ještě stavovali u skalní nemocnice - jeskyně,
která za války sloužila pro potřeby raněných. Vstup za dolar, dovnitř se
nám stejně jako většině ostatních nechtělo, ale i tak jsme na těch pár
jedinců, co se nechali zlákat, čekali asi hodinu. Přišli docela otrávení
- průvodce jim zpíval.... Další zmatky nastaly u
národního parku, průvodce se nemohl dopočítat klientů na dlouhý a
krátký pochod, dlouze se to řešilo. Poté, co jsme se porozhlédli po výstroji
našich souputníků na dlouhý výlet (v průvodci, resp. v letáčku
cestovky stálo - 12 km trek národním parkem, 5 hodin pochodu přes 6 vrcholů,
dobré treckové boty a pitná voda nutná), usoudili jsme, že moje botasky a
Tomášovy treckové sandále jsou nadstandartní. Nejzábavnější nám připadal
starší turista v tropické přilbě v gumových pantoflích sebraných
v hotelovém pokoji v Hanoji. Další slečna - sukně, tílko a páskové
pantofle na lehkém podpatku.... V 10:15 jsme konečně vyrazili - 23 lidí,
jeden domorodý průvodce, který angličtinou moc nevládl, a druhý, který ho
měl překládat. Málo průvodců na moc lidí - evidentně. Ze začátku to
docela šlo, udržovaná pěšina v lese, pak ale cesta začala stoupat a
stávala se stále méně schůdnou. Při cestě na první horu jsem měla krizi
- zcela promočená, chybějící dech, zvedající se žaludek - šílený. To
je taky nápad - zpohodlnělý městský člověk s nadváhou v tropickém
deštném pralese.... I ostatní na tom byli podobně, ba dokonce mnozí ještě
hůř. Turista v gumových sandálech řekl, že dál nepůjde, a chtěl se
vrátit - nepochodil, protože vrátit se nedalo. Náš výlet byl koncipován
jako pochod z jedné strany ostrova na druhou, žádný okruh, takže loď
na nás čeká někde úplně jinde... Zbývaly další vrcholy a minimálně tři
hodiny pochodu. V lese sice nesvítilo slunce, ale bylo vlhko a pohyb způsoboval,
že všichni Evropani byli zcela mokří (zpocení). V prospektu slibovali
faunu a floru, ale nic moc zajímavého jsme neviděli - leda cikády, fíkusy,
lijány a podobnou tropickou vegetaci, kterou mají v každé botanické
zahradě. Nikde žádná opice či něco podobně atraktivního.
Nedostatečně
vybavený turista dělal problémy. Když si s ním průvodce chtěl vyměnit
boty, tak odmítl, neustále diskutoval, jeho sandály pochod samozřejmě
nevydržely, tak si je teatrálně svazoval lijánami a igelity, no fakt idiot.
I když jsem se po prvním vrcholu (tedy až úplně
na vrchol jsme nedorazili, protože byl zalesněný) trochu
zaklimatizovala, nebylo to nic moc (ne, to je eufemismus, bylo to opravdu strašné,
myslela jsem, že nedojdu). Ovšem i trénovaní jedinci (jako Tomáš) vypadali
obdobně znaveně. Jedinou zajímavou zastávkou bylo - tedy pokud nepočítám
odpočinek, kdy nám průvodce rozdal suché bagety s banánem - zastavení
u Žabího jezera. Trochu jsem fotila, ale jinak jsem se s foťákem táhla
zcela zbytečně... Tomáše flora zaujala zcela zásadně, nafotil celý seriál
rostlinek. U žabího jezera nás průvodce poléval vodou, abychom se osvěžili
- bylo by to příjemné, kdyby mi zároveň nepolil záda a kalhoty ... ach jo.
Celý pochod trval pět hodin a bylo to zřejmě přesně na hranici mých
fyzických možností. Naštěstí jsem nic nenesla - batohu a na konci cesty i
mého foťáku se ujal Tomáš - takže jsem to nakonec přežila....
Na
konci pralesa byla chatrč, kde akčně prodávali chlazené nápoje koncernu
Coca Cola - však oni domorodci dobře vědí, jak trhnout nějaké prachy na
zmožených běloších. Taky si za to pití nechali pěkně zaplatit. Poté, co
jsme se trochu otřepali, pokračovali jsme ještě asi kilometr do vesnice na
oběd. Myslím, že Vietnamci tahají cestovatele do džungle jenom proto, aby
se mohli kochat závěrečným pohledem na zdecimované mužstvo. Musí to být
ale zadostiučinění... Myslím, že kolegové cestovatelé tenhle výlet moc
neocenili, aspoň že Tomáš překypoval nadšením. V domorodé rybářské
vesnici jsme k obědu, v půl třetí odpoledne, dostali instantní
nudlovou polévku s nějakým zelím a vejci - nic moc. Pak následovala
asi tříkilometrová cesta na pobřeží po silnici, mezi rýžovými poli a
hliněnými staveními. V zálivu na nás čekala loď. Cestou Cat Ba jsme
stavěli na koupání, úžasné. Aspoň jeden pozitivní zážitek. Tentokrát
jsme dopluli přímo do přístavu u městečka, kde stál náš hotel (den předtím
nás dovezli do přístavu na protější straně ostrova a přes hřeben přepravili
autobusy - asi je to pro loď kratší). Přístav byl plný lodí, lodiček a
domů na vodě. Míjeli jsme i několik vodních restaurací a putyk, kam se sjížděli
štamgasti z okolí. Sedm pater do sprchy. K večeři byly hranolky, rýže,
nějaké maso, mořské plody a zelené fazolky. Docela dobré. Potěšilo mě,
že jedna z našich spolu-turistek, Francouzska, která vypadala děsně
turisticky a nezničitelně, oblečena ve sportovním s vysokýma botama na
nohou, nedorazila k večeři, protože prý usnula.... Ovšem ani já jsem
neudržela po večeři dlouho víčka otevřená - v půl deváté jsem
usnula....
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||