|
|
Ve tři čtvrtě na osm je snídaně. Stařičkým autobusem pak vyrážíme na cestu k národnímu parku Cat Ba. Po cestě je ještě možné se jít podívat do bývalé vojenské nemocnice skryté v jeskyni, vstupné nám ale připadalo vysoké, takže jsme to oželeli. Chvíli po desáté vyrážíme na náš trek. Má být 15 km dlouhý a vést přes šest kopců. Hned během prvních pár kroků jsem se začal hrozně potit, teklo ze mě proudem ze všech stran. Oblečení jsem měl totálně promočené. A takhle to vydrželo celých dalších 5 hodin.
Šli jsme džunglí, všude kolem rostly takové rostliny, co u nás známe leda z botanické zahrady - a k tomu ty strašidelné zvuky! Průvodce tvrdil, že to není žádná šelma, co by nás snad chtěla sežrat, prý to jsou jen cikády. Věřte mu něco takového! Těmi šesti horami se ukázalo nikoli šest vrcholů, ale šest strmých stoupání do sedel. Rozhledy tam vůbec žádné nebyly, všude byl jen les a liány.
V propozicích výletu bylo napsáno (a několikrát jsme to vyslechli i od průvodců), že je to náročný výlet, na který je třeba mít dobré trekové boty. Já se spolehl na své sandály od firmy Triop, Hanka šla v maratonkách. Někteří z našich spoluputovatelů měli klasické trekové boty, jeden dokonce mohutné kožené pohorky. Ale byli tam i tací, co měli jen lehké sandály. A jeden pán dokonce vyrazil v plátěných hotelových trepkách. Když ho na to na začátku průvodci upozorňovali, žertoval, že Vietkong nechodil v ničem jiném. Brzy ale zjistil, že na tuhle trasu to opravdu není ideální obuv a začal si stěžovat. Chtěl jít zpátky. V takových botách vyrazit na jakýkoli výlet (když vím, že bude měřit 15 km) je bláznovství, takže si nezískal sympatie ani vůdců, ani zbytku výpravy. Zpět se navíc jít nedalo, autobusy už tam nebyly a my bychom tam jenom zůstali trčet.
Pravda ale je, že to bylo skutečně enormně vyčerpávající, nikdy bych nevěřil, že se vydržím takovou dobu tak intenzivně potit. Ostatní na tom byli podobně a postupem času začalo hodně lidí mít pocit, že už nemůžou. No, nakonec jsme to všichni, včetně pána v trepkách, došli. On tam své trepky samozřejmě úplně odepsal, už cestou je spravoval liánami a igelitovými pytlíky. Cítil se ublížený a rozhodl se být uražený, takže odmítl i nabídku průvodce, že si mohou boty spolu vyměnit.
V malé vsi na kraji džungle jsme dostali oběd, po široké cestě došli k maličkému přístavišti a lodí dopluli zpět do města. Cestou ještě byla pauza na koupání - tentokrát se sluncem zapadajícím za útesy, větší kýč už snad na světě k vidění není - a přece je to realita...
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||