|
|
Vzbudili
jsme se v půl sedmé, zaplatili za pokoj (chtěli ještě 0.80 dolaru jako
místní daň) a nechali si v hotelu deponovat na pár dní náš nadbytečný
batoh plný zbytečných věcí, které na výletě nebudeme potřebovat. Pak přijel
náš minibus a následující hodinu jsme kroužili po Hanoji a sháněli další
účastníky výletu. Fakt výhoda - svážení turistů... V 8 jsme konečně
vyrazili - cestou jsme se zastavovali v jakési chráněné dílně, kde
handicapovaní mladí lidé a děti vyšívají obrazy - spojeno pochopitelně s prodejem
předražených suvenýrů všeho druhu a občerstvením.
Náš
průvodce jménem Čí se snaží přiblížit nám vietnamskou současnost -
vysvětlil nám zdejší fenomén jménem Honda, motorku, kterou vlastní snad
každý Vietnamec. Ta pravá, japonská, stojí skoro dva tisíce dolarů, kdežto
čínská Honda stojí jen 400 dolarů, takže proto tu převládá. Dálnice D5
je prý nejlepší ve Vietnamu - potvrzujeme. Bez hrbolů, tři pruhy v každém
směru, nic moc provoz. Viděli jsme ale první autonehodu - nedaleko motocyklu
Honda poloseděl pololežel na zemi muž, který nevěřícně zíral na svou
obnaženou stehenní kost....
Cesta
byla dlouhá asi 175 km a do Halong City jsme dorazili kolem dvanácté. Zahlédli
jsme z autobusu první ostrovy - a už takhle zdálky to vypadalo skvěle.
Nejprve ale oběd - dva druhy polévky, zelenina, chobotničky, tofu, nějaké
maso na zelenině a rýže - vše v mísách pro celý stůl. Pak byl půlhodinový
rozchod a v jednu jsme se přepravili do přístavu a nalodili se. Kromě
naší asi čtrnáctičlenné minivýpravy tu byla už jen čtveřice hlučných
Američanů na motorkách.
Záliv
Halong je považován za osmý div světa a je pravda, že naše očekávání
se plně naplnilo. Tohle místo jsem chtěla vidět už od té doby, co jsem viděla
film Indočína s Cathrine Deneuve, a teď jsem se mohla kochat do sytosti.
Čekala nás pětihodinová plavba mezi nádhernými strmými útesy a
ostrovy - je jich tu asi 3000 a jen asi 900 z nich má aspoň nějaké jméno
(většinou typu Želví ostrov, Opičí ostrov). Zátoka sestupujícího draka
je taky chráněna jako světové kulturní dědictví UNESCO. Byla to úchvatná
podívaná, i když radost z focení nám trochu kazil opar, který se nad
vodou vznášel... Stavěli jsme asi na půlhodinovou prohlídku jedné obrovské
jeskyně - tradičním místem úkrytu místních lidí před tajfunem a za války
i před Američany. Pak jsme pokračovali a kapitán nám zakotvil v jednom
zálivu na koupání. Plavání ve vodách Jihočínského moře, skákání z paluby
lodi, nádherná scenérie skal kolem, prostě úžasné - tomu říkám dovolená!
Po
pěti hodinách jsme dorazili na největší místní ostrov Cat Ba. V přístavu
nás naložili do autobusu a odvezli přes kopec do hotelu. Bydlíme v 7.
patře bez výtahu, ale ten výhled! A máme vanu :-) Večeře byla zase skvělá
- ryba, polévka, rýže, zelenina, mořské plody, k tomu čerstvý
citronový džus. Jen mě lehce rušil můj dráždivý kašel - zřejmě následek
střídání klimatizovaných hotelových pokojů s realitou vlhka a vedra
venku. Po večeři jsme si udělali krátkou procházku po městečku - navštívila
jsem domorodou lékárnu a koupila si tu za 40 tisíc (3 ky) proti kašli. Snad
zabere... Taky jsme zkusili oloupaný grep (tady se totiž dělá vše pro
turisty, takže šikovné ruce domorodých žen pro ně oloupou i ovoce), ale
byl dost suchý a plný pecek. Moje vietnamské sandály se po 5 dnech nošení
začínají rozpadat...
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||