|
|
Ráno
jsem posnídali v kavárně vedle hotelu ovocný salát a vejce, zapili čerstvým
džusem a zabalili jsme. Ještě před stanoveným časem, ve 3/4 na 8, přijel
autobus. Zaplatili jsme, předali klíče od pokoje další evropsky vyhlížející
dvojici (pokoje tu mají opravdu v permanenci) a vyrazili minibusem do Hué.
Jízda to byla tentokrát přímo vyhlídková. Nejprve jsme stavěli na hodinku
v Mramorových horách, asi 20 km od Hoi An. Znáte to přece z pohádek,
princ musí přejet devatero hor a devatero moří a pak vystoupat na mramorovou
horu, aby zachránil princeznu. Tak to je tady! Ve skutečnosti je těch hor asi
pět a jmenují se podle základních živlů - voda, oheň, země, vzduch (a
ten poslední jsem zapomněla). Celé město pod horami žije mramorem. Viděli
jsme dílny, kde se kámen opracovává, muže s kladivy a dláty, ženy leštící
hotové díly i party chlápků, kteří hotové kolosy nakládali na káru, případně
balili do beden na export. Některé sochy byly opravdu obrovské - dvoumetroví
hlídací lvi, slon, smějící se Buddha, Ho Či Minh v životní
velikosti. A kdyby Vám snad řidič autobusu odmítl vzít si s sebou do
autobusu několikatunovou sochu, pořád ještě máte možnost zakoupit si v jednom
z mnoha obchodů, do kterých Vás všichni tahají, nějaké menší
mramorové cetky - univerzální celosvětové kýče - slony, klokany, Buddhy
či hmoždíře. V mramorových horách jsem si dala čerstvě vymačkanou
šťávu z cukrové třtiny - chutnalo to docela dobře, jen mi ji paní
nalila do sklenice s ledem a ten já přece nemůžu pít... tak jsem pila
rychle, aby led neroztál :-)
Další
zastávka byla v průsmyku Hai Van Pass, asi 30 km od Danangu. Tenhle průsmyk
dělí geograficky sever od jihu, jsou tu skvělé výhledy na obě strany
(nadmořská výška 496 metrů nad mořem). Prý se tu dá dokonce pozorovat dělící
linie i v počasí - v zimě je na jedné straně pěkně a na druhé
prší :-) Nad průsmykem se tyčila bývalá francouzská pevnost, hojně využívaná
během vietnamské války. Na silnici nás již tradičně obsypali prodavači a
prodavačky čehokoliv - pohlednic, pití, korálků a jiných krámů. Začíná
to být docela otrava, pořád vysvětlovat, že opravdu nic nepotřebujeme a
nechceme. Konverzace probíhá asi následovně (v simple english):
Hello!
- Hello...
How
are you today? - Fine, thank you.
Excuse me,
where are you from? - Czech Republic.
Sorry? - Czech
Republic
I don´t know.
Where is it? - Europe
Europe, I know.
Want you buy? It is very, very cheap. (varianty Want you a cyclo?/motorbike?/car?/lunch?)
- No, thank you...
Poslední
věta zhruba dvacetkrát... Pak to bude přesně
ono....
Další
zastávka, tentokrát na oběd, byla na pláži Lang Co - zase nádhera. Prázdná
pláž, bílý písek, docela příjemná restaurace s výhledem na moře.
Kolem
druhé jsme dojeli do Hué. Měli jsme jen asi 3 hodiny na procházku po městě,
protože v pět odpoledne jsme měli odjíždět nočním busem do Hanoje
(cena 10 dolarů). Nechali jsme si batohy u ochotné slečny v cestovce a
vyrazili jsme do města - přes most a řeku do bývalého zakázaného města.
Pořád nás otravují místní rikšové, nějak jim nemůže dojít, že
jejich služby nepotřebujeme.... Nechci být nepříjemná, ale asi to jinak
nepůjde. Nakonec jsme se prošli jen kolem hradeb, vyfotili jsme si pevnost a
vlajkovou věž a vylezli jsme si na úplně opuštěnou bránu. Bylo horko a
dusno, vypadalo to dokonce i na bouřku. Vstup do zakázaného města je kolem pěti
dolarů (pro Vietnamce 11x nižší) a to tam prý po válce skoro nic nezůstalo,
protože tady se bojovalo o každý dům. Vynechali jsme, ploužili jsme se
parky kolem řeky, pak se vrátili do našeho turistického kafé čekat na
odjezd. Tom si čekání zkrátil večeří. Bus přijel s lehkým zpožděním
- přisedli do něj i naši staří známí Belgičani, kteří nás otravovali
noc předtím v autobuse... Ovšem na čas jsme nevyjeli - čekalo se na nějaké
další cestující s přestupem, získali jsme pocit, že to mají nějak
špatně spočítané. Pak jsme náhle vyrazili, ovšem za cenu toho, že několik
Belgičanů omylem zůstalo mimo autobus - zase zmatky, čekání, opět se
nastupovalo - nakonec jsme vyjeli ve 3/4 na 7. Cestou se potvrdilo pravidlo, že
v každém autobuse musí být minimálně jeden debil - tady byly celé dvě
skupiny: vzadu povykující Belgičané, šťastní, protože zachránění, vpředu
skupina Vietnamců spřažená s řidičem
- neskutečně nahlas si pouštěli rádio s vietnamskými hity,
které hlasitě zpívali s sebou. Měla jsem sto chutí zmobilizovat mlčící
většinu a všechny je vysadit. Fakt jsem
nespolečenská.... Náš tištěný průvodce varoval před nočními přejezdy
na delší vzdálenosti. Prý je to nebezpečné, minimálně ve vztahu ke stavu
silnic. My jsme to zvládli slušně - jen asi ve 3/4 na jednu v noci jsme
píchli. Naštěstí byli zpěváci aspoň manuálně zruční - kolo bylo vyměněno
za 15 minut.
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||