|
|
V osm odjíždíme autobusem do Hue, na večer už pak máme koupenou jízdenku do Hanoje.
První zastávku jsme měli hned nedaleko Hoi An, v takzvaných Mramorových horách. Je to skupina pěti kopců (pro buddhisty představují pět elementů tvořících svět - vodu, dřevo, oheň, zlato a zemi). V městečku pod horami se neprodává snad nic jiného než mramorové sochy. Hlavní ulice je tvořena pouze obchody s tímhle zbožím. Z našeho autobusu jsme se tam šli podívat jen my dva a brzy jsme byli obklopeni skupinou asi osmi žen, z nichž nás každá vehementně zvala do svého krámku, když jsme šli kolem: "just see, no buy, no problem!" Ovšem když jsme si jeden z obchodů skutečně prošli a odmítli všechno, co nám tam nabízely, dámy moc potěšeně nevypadaly.
Později se jede přes horské sedlo Hai Van, které odděluje sever a jih Vietnamu. Je odsud hezký rozhled na moře, my ho ale bohužel měli zastřený oparem. Dole za sedlem je pláž jménem Lang Co. Tam jsme se stavovali na oběd. Pláž byla snad ještě hezčí než ta v Nha Trangu! Tady totiž není nikde žádné město, které by přitahovalo turisty, jen malá ves a palmové háje. A zase nikde ani noha!
Asi ve dvě hodiny jsme byli v Hue. Nechali jsme si jen potvrdit jízdenky na svou noční cestu do Hanoje (dnes to prý místo v šest pojede už v pět, protože některý z cestujících spěchá na letadlo) a šli se projít po městě. Batohy jsme nechali v Qeen Cafe, odkud večer budeme odjíždět. Padesátitisícové vstupné do Starého města prý není ekvivalentní tomu, co tam je po válce k vidění, takže jsme si ho prohlédli jen zvenku.
Autobus nevyjel v pět, ale asi o 15 minut později a ještě nabíral lidi v jejich hotelích. Ukázalo se, že ti, co spěchají na letadlo, jsou naši známí z předminulé noci, kdy jsme s nimi jeli z Nha Trang do Hoi An. Je to skupina mladých Belgičanů, kteří velkou část noci popíjeli víno a dělali v autobuse bordel, pokřikovali, zkrátka byli nesnesitelní a neutišitelní. My tentokrát sedíme úplně vpředu, zatímco oni úplně vzadu, tak to snad bude lepší.
Belgické halekání k nám sice zezadu doléhalo jen slabě, užili jsme si ale zase halekání vietnamského. Posádka autobusu se skvěle bavila tím, že naplno pouštěla rádio (a zesilovač byl slušně výkonný) a zplna hrdla pěla s místními hvězdami šoubyznysu jejich songy. Na závěr si vždycky nezapomněli hlasitě zaaplaudovat. Kolem desáté je to zaplaťbůh přešlo. Ve tři čtvrtě na jednu jsme píchli, ale za patnáct minut byla rezerva na místě a jelo se dál.
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||