|
|
Do
Hoi An jsme dojeli krátce po šesté ráno. Zastavili nám u prvního hotelu, a
i když se nám tak úplně nezdál, zůstali jsme tu. Po noci strávené v autobuse
jsme byli dost unaveni a neměli jsme náladu na nějaké prohlídky pokojů a
smlouvání. Takže v Hoi An za 8 dolarů, ale zase se satelitní televizí
a kousek od centra. Pokoj ale ještě nebyl uklizený, takže jsme se jen převlékli,
nechali si batohy v recepci a vyrazili na snídani. Dali jsme si ovocný
salát a vynikající palačinku s banány a kondenzovaným mlékem
a k tomu čerstvý pomerančový a ananasový džus - super. Mezitím
jsem v Lonely Planet nastudovala místní pamětihodnosti a zjistila, že
nejzajímavější bude vyrazit na výlet do My Son (čte se mi šon), což je město
v džungli, pozůstatky po bývalé říši dynastie Cham. Tahle dynastie
tu vládla už někdy od 2. století n.l. zhruba do 17.století, což je nejdelší
souvislé obývání jednoho místa jednou dynastií v celé asijské
historii. Vládci říše Cham (nebo taky někdy Champa) byli čínského původu,
jejich náboženstvím byl hinduismus. Ptali jsme se v kavárně, jak se do My Son dostat - nabídli
nám motorku za 4 dolary na den. Jen jsem nepochopila, zda svézt, nebo půjčit
celou motorku. Prý je to asi 45 km daleko. No moc se mi jet na motorce nechtělo.
Ne že bych Tomášovu řidičskému umění nedůvěřovala, ale proč by se měl
učit jezdit zrovna tady?
Cestou
do hotelu jsme se zkusili poptat v okolních cestovkách - bylo totiž dost
brzo a dnešní výlet do My Son měl teprve odjíždět. Ve druhé cestovce měli
volno - za 2 dolary na osobu nás vzali - odjezd za čtvrt hodiny:-) Autobusem
jsme pak jeli skoro dvě hodiny - i Tomáš uznal, že na motorce bychom to asi
sami nenašli. Na silnici
(krajnici) se tu všude sušila rýže - asi vrcholila sklizeň. Silnice se
postupně změnila v rozbitou cestu, což znamenalo, že se blížíme k cíli.
Zastavili jsme u jakési hospody, povinně si koupili vodu a vyrazili pěšky k bráně
areálu. Zakoupili jsme lístky (celkem drahé - 2x 50 tisíc dongů) a přešli
po dřevěném vysutém můstku přes říčku. Na
druhé straně na nás čekaly jeepy, kterými nás na korbě převezli
asi 1,5 km - až k archeologickým památkám dynastie Champa. Cesta vedla
docela divočinou - příjemná změna. Chamské věže v My Son jsou v dost
špatném stavu. Není divu - za války tu měl Vietcong svoji základnu a Američané
se do ní pochopitelně strefovali. Celkem úspěšně. Jinak celou tuhle
lokalitu objevili, popsali a zpřístupnili Francouzi už v době své
koloniální nadvlády. Věže a další stavby tvořily několik komplexů - vše
bylo ukryté v okolní bujné vegetaci. Široko daleko byla navíc jen džungle
- z vyznačených cest se nesmělo odbočovat kvůli nebezpečí nevybuchlé
válečné munice a min. Bylo jako obvykle strašné vedro - inu pravé poledne.
Zapomněla jsem si klobouk a šíleně jsem se potila (tedy nejen já, všichni).
Na prohlídku jsme měli celé dvě hodiny, ale na slunci se nedalo delší dobu
přežít, takže jsme si vše zběžně prohlédli a déle se zdrželi jen v interiérech,
kde sluneční žár tolik neničil mozek. Ale i tak to byl moc pěkný výlet,
My Son za návštěvu určitě stojí.
Autobus
nás odvezl zase zpátky do hotelu, dali jsme si sprchu a naplánovali si
relaxaci, která nám měla pomoci přežít vedro. Přepínali jsme si kanály
na satelitní TV a mezi sportovními přenosy (letí hlavně golf a kickbox)
jsme narazili na francouzské zpravodajství. Nejprve jsme si mysleli, že se díváme
na katastrofický film, ale pak jsme zjistili, že je to realita. Unesená
dopravní letadla v rukou teroristů zbořila World Trade Centre a
Pentagon.... Šílené, nemohli jsme tomu uvěřit. Ukončili jsme tedy siestu a
vyrazili do města na internet zjistit víc.
Připojení za 300 dongů za minutu bylo dost bídné, ale i tak jsme si
za těch deset minut pobytu stihli přečíst zpravodajství na Seznamu i na
Idnes. Naskočila mi husí kůže z toho,
co se stalo ... Přesunuli jsme se pak do cyber cafe s lepším připojením,
přečetli jsme všechno, co jsme mohli, a
napsali domů, že ve Vietnamu se neděje nic.
Na
město jsme neměli moc náladu, ale i tak můžeme
Hoi An doporučit jako docela příjemné místo. Je tu přístav,
spousta starých domů “nevietnamského” střihu - tohle město bylo vždycky
spíše pod vlivem čínských obchodníků (dodnes tu čínská menšina žije
a na vývěsních štítech obchodů je možné vidět čínské nápisy).
Turisticky je proslulé hlavně tím, že se tu šijí oděvy - můžete si
nechat ušít cokoliv na míru. Mne ovšem vietnamská móda moc nezaujala, a i
když se děti kolem snažily nalákat nás do obchodů svých matek, sester či
babiček, odolali jsme. Dopřáli jsme si ovšem místní gastronomickou specialitu -
polévku Cao Lau - nudle s masem a zeleninou přikrytou rýžovým papírem
- docela dobré (za 6 tisíc dongů jedna).
Prošli jsme se i po trhu, odolali nabídkám na svezení po řece a vyplácali
jsme spoustu filmu. Ještě jsme se prošli po krytém historickém japonském
mostě a tím jsme učinili turistice zadost. Vrátili jsme se do hotelu
sledovat TV zpravodajství, což jsme přerušili jen pozdní večeří v kafé
vedle hotelu. Dala jsem si ananasové palačinky a Tomáš něco s rýží,
zapíjeli jsme to místním pivem Saigon, který tu mají v lahvích o
objemu 0,65 litru! S hlavou plnou nejnovějších událostí jsme šli spát....
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||