Středa 12.9. 2001 - 6. den - Nha Trang - chamské věže

Tak tenhle den byl zcela krizový. Už v noci jsme dělali obranná opatření proti komárům (tedy pokoušeli jsme se - ukázalo se, že naše krabička do zásuvky, která má komáry odpuzovat, je sice moc pěkná, ale do redukce na zdejší zástrčky se nedá vstrčit). Pustili jsme aspoň naplno větráky a namazali se offem. Vstávali jsme kolem deváté. Slečna v recepci nám dala jakýsi snídaňový kupon do nedaleké kavárny - dala jsem si ovocný salát a Tomáš vajíčka. Když pak viděl mé krásné kousky ovoce, neodolal a za 7 tisíc dongů si ho přiobjednal taky. 

Po snídani jsme si zabalili, deponovali batohy v recepci a šli ven. Cíl tohoto dne - návštěva chamských věží, vzdálených asi 2 km od centra. Dost daleko na to, jaké bylo vedro. Na druhou stranu jsme se díky tomu prošli čtvrtěmi, kudy ostatní turisté projíždějí pravděpodobně jen autobusy, taxíky či na sedátkách rikš, což bylo celkem zajímavé. Pozorovat třeba pouliční holiče, kteří na zeď připevní zrcadlo a před něj postaví židličku a jsou připravení kohokoli oholit, je docela zábava. Přes dva mosty jsme došli až ke věžím - vstup 4 tisíce dongů/osoba. Tyto věže byly podstatně starší než ty, které jsme navštívili cestou do Nha Trangu, postaveny byly snad již v 9.století. O co byly starší, o to byly v horším stavu. Výhled na město byl ale skvělý. Koupili jsme si vodu a odpočali si tady. Pak jsem naplánovala ještě vycházku na nějaký blízký mys, ale netrefili jsme správnou cestu a místo toho došli spolu s desítkami a stovkami studentů k místní rybářské univerzitě (ano, opravdu tu byl na škole nápis University for fishering!)  

Vrátili jsme se městem zpátky - bylo naprosto nesnesitelné vedro a z nás se jen lilo. Navíc se mi na nohou objevila má “cestovatelská vyrážka” - ekzém z potu a horka, který mám pravidelně vždycky v létě při nějaké té cestě do dálky. Ach jo. Dala jsem si na spravení nálady ananas. Přesunuli jsme se na pláž, pod opuštěný rákosový slunečník za dunami, kde nás snad nebude nikdo otravovat.  Spletli jsme se - nejprve přišel divný Vietnamec a sedl si k nám, nic neříkal, jen seděl. Fakt divnej. Vykoupala jsem se, Tomáš hlídal věci a pak jsme se vystřídali. Vietnamec beze slova odešel. Další kontakt - prodavačka mořských plodů, která nás nechala ochutnávat, ochutnávat a pak si to nechala velmi pěkně zaplatit. Stálo to asi tolik, co stejné jídlo v Čechách, ovšem v dobré restauraci. Naše chyba. Snědli jsme toho sice docela dost, ale je to poučení pro příště - nejdřív se ptát na cenu a až potom jíst.... Otrávilo mě to docela dost, ale největší zklamání dne bylo ještě přede mnou. Když jsme se po chvíli začali balit na cestu zpátky do hotelu, ukázalo se, že nám v mezidobí někdo ukradl Tomášovy sluneční brýle a moje skvělé speciální rozchozené kožené trekové sandále! No to mě teda fakt naštvalo. Tady se jinak než v pantoflích či sandálech chodit nedá, a já mám před sebou ještě skoro tři týdny pobytu! Došla jsem bosa do hotelu a byla jsem ráda, že mám před sebou aspoň náhradní tenisky, i když v těch se tady v tom horku chodit nedá. V hotelu jsme se nechali nasměrovat na zdejší trh, nechali si od recepčního poradit, kolik tu sandály tak stojí, a vyrazili na tržiště. Fakt slum. Ještě příšernější než vietnamská tržiště u nás. Boty měli, ale jaký...  zbytek Vietnamu tak absolvuji (tedy pokud se nerozpadnou) v těch nejpříšernějších plastových pěnových sandálech za 3,5 dolaru! V přesně takových, jaké se prodávají na tržištích u nás... Chci vidět, kolik toho vydrží a kolik toho v nich vydržím já. Bylo mi z toho do breku.  

V hotelu jsem si dala sprchu a pak jsem na záchodě narazila na příšerného škorpiona (teda aspoň myslím, že to byl škorpion - utekla jsem....). Autobus, kterým jsme měli jet do Hoi An,  naštěstí přijel včas, ale byl to malý mikrobus, u kterého jsme si o klimatizaci mohli nechat zdát. Navíc neustále přibývali lidi.... Tomáš zabral dvojsedačku u okna a já jednosedačku přes uličku, jenže pak se objevila pětice Belgičanů, nějací Australané a pár Evropanů, taky dva Vietnamci - ten poslední si pak vyklopil sedadlo mezi mnou a Tomášem. Vedro, hrozná silnice. Stavěli jsme na večeři, načež když jsme pak pokračovali v cestě, udělalo se Vietnamci vedle mě špatně a při rychlém přesunu a otvírání okna se mu podařilo částečně mi pozvracet kalhoty! Mám já tohle zapotřebí? Fakt super den! Že radši nechodím do práce.... 

Jo, a Belgičani se opili a byli šíleně hluční - nad každou dírou na silnici ječeli - hrůza. Vyměnila jsem si aspoň s Vietnamcem místo a díky tomu jsem mohla aspoň trochu spát (za cenu utlačování Tomáše, samozřejmě). O stavu silnice se raději nebudu rozepisovat...