|
|
Vstávali
jsme ve 3/4 na 7, protože vše potřebné jsme zabalili už večer. Dnes nás
čekal přesun k moři - do města Nha Trang. Autobus měl přijet v 7:30
(tady to totiž tak úžasně funguje - koupíte si výlet nebo jízdenku do jiného
města, a když platíte, tak se zeptají, v kterém hotelu bydlíte, aby Vás
správně vyzvedli), ale měl skoro 20 minut zpoždění - až jsme se začali
strachovat a paní z recepce šla do cestovky zavolat. Nakonec ale bylo vše
v pořádku, nasedli jsme a vyjeli.
První
sanitární, fotografická a nákupní zastávka cestou byla v jakémsi průsmyku,
odkud se rozprostíral skvělý výhled do okolí, ponořeného do lehkého
oparu. Postupně hory ustupovaly, až se úplně ztratily v rovině. Z té
vystupoval do daleka jediný kopec, na kterém byla už z dálky vidět úžasná
stavba Chamských věží - celým jménem Po Klong Garai Cham. Věže se tyčily
kousek nad silnicí, asi 6 km od města Phan Rang (smutně proslulého jako
americká letecká základna za války). Dynastie Cham (anebo taky někdy Champa)
vládla rozsáhlé říši rozkládající se na území dnešního středního
Vietnamu zhruba od 2. století našeho letopočtu. Šlo o hinduistickou
dynastii, a proto i chamské věže, kterých je po Vietnamu rozeseto ještě několik,
jsou zasvěceny Šivovi a dalším bohům tohoto náboženství. Tyhle tři
konkrétní jsou z konce 13. a začátku 14. století a zachovaly se ve výborném
stavu. Za vstupné 5 tisíc dongů stál i
výhled do širokého rovinatého okolí. Po několika dalších
kilometrech cesty jsme minuli ještě další dvě věže ( Po Ro Me Cham) -
byly ovšem mladší (z 16 . století) a podstatně míň zachovalé (taky jsme
u nich už nestavěli:-). Krajina kolem byla suchá, prašná, rovinatá.
I vegetace viditelně ubylo. Pak jsme se začali pomalu blížit k moři
- lidé sušili na krajnici rýži, zase přibylo kokosových palem i banánovníků,
o rýžových polích nemluvě. Taky se objevily nádrže a bazény sloužící
k odsolování mořské vody.
Se
zeměpisnou šířkou zřejmě souvisí i chování personálu - stavěli jsme
na oběd v jakési restauraci, po které se ploužily otrávené a zamračené
servírky, no skoro jako u nás doma. Doufáme jen, že to severněji nebude ještě
horší.
Kolem
druhé jsme dorazili do Nha Trangu. Náš průvodce se už během cesty snažil
o bussines - rozdal vizitky a propagační materiály své cestovky a lákal nás
i na hotely. Dovezl nás k prvnímu, celé osazenstvo autobusu se šlo podívat,
ale zůstali jsme jen my. Nevím proč - cena 7 dolarů za klimatizovaný a 6
dolarů za neklimatizovaný pokoj s koupelnou, balkonem a se snídaní nám
připadala přiměřená. Bylo to sice ve třetím patře bez výtahu, ale zase
přímo na ulici naproti pláži. Venku vedro, vyplnili jsme rychle přihlašovací
lístky, které tu mají všude jednotné, ubytovali se a šli na pláž. Voda předčila
veškerá má očekávání - tak teplé moře jsem asi ještě nezažila,
teplota se určitě blížila 30 stupňům. Nádhera. A pláž bílá, písečná
a BEZ LIDÍ! I Tomáš uznal, že je to velmi příjemné. Dokonce, a to už byl
vrchol, když jsme vylezli z vody,
tak se nám zdál vzduch chvíli
chladný :-) Slunce peklo, kolem nás neustále někdo chodil a nabízel své
služby - na prodej pečené kraby, čerstvé ovoce, manikúru, pedikúru,
oholit nohy, foot massage....
Opalování
nás moc dlouho nebavilo, tak jsme se sbalili a šli se projít po pláži - došli
jsme docela daleko, až k místnímu přístavu, pak se ale dál vlévala
řeka a nedalo se pokračovat. V sandálech se šlo po pláži dost špatně
(bosky to nešlo kvůli odpadkům v přístavu), takže jsme se pustili přímo
mezi chatrče s cílem dojít na silnici. Stali jsme se tak ale terčem zábavy
místních harantů i dospělých - moc se bavili dvěma turisty v plavkách
a v tričku. Vůbec se mi nelíbilo, jak na nás zírali a posmívali se, táhla
jsem Tomáše pryč. Tomu to tam ale připadalo zajímavé. No nakonec jsem vyměkla,
oblékla si kraťasy a s potěšením odtamtud vypadla. Na pobřeží jsme
si pak dali výborný ananas - prodávají ho tu oloupaný, ozdobně okrájený,
naporcovaný na čtvrtky, naražený na špejli - za 1000 dongů, což jsou asi
3 Kč.
Nebrali
jsme si na pláž foťáky, tak jsme se rozhodli, že se pro ně vrátíme do
hotelu a půjdeme fotit, ale nakonec nás sprcha a větrák zlákal k siestě.
Ven jsme vyrazili až za hodinku - na večeři a obstarat si na zítra lístky
do Hoi An. Lístky jsme koupili přímo v recepci našeho hotelu - open
tickets za 9 dolarů na osobu, odjezd zítra večer v sedm, předpokládaný
příjezd do Hoi An o 12 hodin později. K večeři jsme si dali kuřecí
polévku s nudlemi. Na pláži bylo překvapivě klidno - žádná hlasitá
hudba či rozdovádění turisté, asi už i tady sezóna skončila. Místní se
dívali - jako obvykle - na fotbal v TV. V cestovkách na pobřeží nám
všude nabízeli výlety lodí na některý z místních ostrovů a místní
turistickou atrakci - potápění se v Jihočínském moři. Dokonce se tu
dá udělat i kurs. Nás to ovšem nenalákalo. Zašli jsme se jen pro informaci
přeptat, kolik stojí lístky na vlak, abychom případně vyzkoušeli taky jiný
dopravní prostředek, ale docela nás ceny nemile překvapily. I ta nejpřijatelnější
místa na spaní v lehátkovém voze (tzv. tvrdá), by nás vyšla asi tak
3 krát víc než autobus (vzdálenost do Hoi An se dá ujet vlakem za 306 tisíc
dongů - 20 dolarů, stejně tak jako za 570 tisíc - 35 dolarů, autobusem
oproti tomu za 9 dolarů!). Zdá se tedy, že
zůstaneme věrni autobusům.
Chvíli
jsme ještě seděli na pláži a pozorovali zdejší zatraceně rychlé kraby a
pak už jsme se jen přesunuli do hotelu spát. Zítra poprvé ráno nikam
nejedeme, a tak nemusíme vstávat!
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||