|
|
V
sedm ráno jsme opouštěli hotel. V recepci, v šíleném horku a
dusnu, spal na rozkládací matraci vedle dvou zaparkovaných motorek náš
recepční - museli jsme ho vzbudit, abychom mohli zaplatit, vypadal docela
mrzutě. Koupili jsme si vodu a dvě
bagety namazané sýrem Veselá kráva (6tis dongů obě). Před cestovkou už
stál náš bus, naložili jsme batohy, Tomáš udělal pár fotek a skočil pro
další dvě bagety (byly totiž báječně křupavé), dorazilo pár opožděných
turistů a vyrazili jsme.
Cestou
jsme zahlédli velký saigonský přístav, pak jsme kličkovali dlouhými a ošklivými
předměstími, chudinskými čtvrtěmi a skladišti na periferii Saigonu. První
zastávku jsme udělali u jezera Langa, kde žijí “jezerní lidé”. Přebývají
v plovoucích domech a živí se hlavně rybolovem. O několik desítek kilometrů
dál jsme odbočili z dálnice D1 do hor. Krajina se změnila - objevily se
hory, plantáže gumovníků a vesnice utopené v zeleni. Jak jsme postupovali výše, viděli jsme i kávovníkové a
čajovníkové plantáže. Hory kolem byly zalesněné, některé palmy byly výrazně
vyšší než ostatní, ze stromů visely liány. Prostě džungle a romantika.
Trochu jako z Julese Verna anebo ze starých obrázkových knih o dálných
krajích - takhle jsem si vždycky představovala Sumatru a Jávu (ovšem doplněné
ještě o sopky a slony:-).
Zastavili
jsme se na oběd v docela příjemné restauraci, dali jsme si kuře s rýží
a pivo (4 dolary), pak jsme stavěli
u vodopádů Lien Khuong na krátkou fotografickou přestávku.
V půl třetí jsme podle plánu dorazili do Dalatu. Dalat je horské
letovisko s celoročně příjemným klimatem, protože teplota tu neklesne
pod 10 stupňů ani v lednu a většinou se drží někde kolem 20 stupňů.
Místo objevil Pasteurův spolupracovník, francouzský vědec Jerzin
koncem minulého století a doporučil vystavět tu město. Nápad se mimořádně
zalíbil Francouzům, založili tu celou francouzskou čtvrť a uchylovali se
sem za rekreací. Místo v horách, kde bylo příjemně a hlavně tu
nebyla ta všudypřítomná malárie.... Dalatu
se dodnes říká Malá Paříž a dokonce tu stojí i malá kopie Eiffelovky. Město
uniklo bombardování, protože se tu nerekreovali jenom Francouzi a Američané,
ale nedaleko odsud i příslušníci Vietcongu. Letní sídlo si tady pořídil
i poslední vietnamský císař Bao Dai. I dnes patří Dalat mezi nejpopulárnější
vietnamská místa pro trávení dovolené a jezdí se sem prý hlavně na
líbánky.
Proces
hledání ubytování byl mimořádně snadný. Průvodce se už v autobuse
všech vyptal, kde se chtějí ubytovat, turisté otevřeli Lonely Planet a
navrhli nějaké alternativy. On nás pak sice vzal do jiného hotelu, ale stejně
vybaveného, s tím, že slíbil, že nebude-li se nám líbit, ukáže nám
další. Obvyklá praxe dohodnutých průvodců a majitelů hotelů, která nám
ušetřila chození po městě a komunikaci se zdejšími hotelovými
nadháněči. Navrhnutý hotel se nám líbil, a tak jsme se tu za 5 dolarů na
noc ubytovali v pokoji s koupelnou, teplou vodou, balkonem a televizí
(dva vietnamské programy). Klimatizaci pokoj neměl, ale s ohledem na zdejší
klima nebyla potřeba.
Zapsali
jsme se v recepci a vyrazili
jsme do města. Na blízkém náměstíčku jsme si prohlédli místní Síň
tradic - spousta fotografií z historie Vietnamu - od války, záběrů
Ho Či Minha, průvodů s alegorickými vozy atd. až do současnosti.
Pak jsme se přesunuli na místní trh a žasli nad rozmanitostí zdejších
plodů - od známých jablek a hrušek,
přes ananasy, melouny, banány, velké zelené grepfruity, maliny, ostružiny až
k ovoci, které jsme nedokázali pojmenovat - dračí ovoce (červené,
velikosti většího grepu), pak spousta ostnatých plodů -
velcí pichlaví ježci, malé červené pichlavé kuličky apod. Nádhera,
těšili jsme se, až vše ochutnáme. Trh
pokračoval kořením,
cukrovinkami, květinami, drůbeží. Spousta vůní a vjemů.
Po
silnici jsme došli k místnímu jezeru Xuan Huong, nechali si vnutit od
prodavače sadu příšerně barevných pohlednic Dalatu, omrkli v
cestovce nabídku výletů s fotografiemi okolí (stejně jsme už v autobuse
dostali letáček :‑) a vyrazili do kopce k místní křesťanské
katedrále. Vypadala naprosto tradičně, což byla úleva, protože cestou sem
jsme z busu zahlédli několik příšerných
katedrálních novostaveb. Katolické náboženství je po buddhismu druhé
nejrozšířenější ve Vietnamu, takže dnes, v neděli, byly všechny
kostely cestou plné lidí (dokonce stály davy i venku).
Po
silnici jsme vystoupali až k místnímu Crazy house, jinak také Hang Nga
Gallery and Guesthouse, bláznivému domu místní šílené architektky Hang
Nga. Ta vystudovala architekturu v Moskvě a tady v rodném Dalatu pak
postavila bizarní dům-strom, plný roztodivných místností a pokojů, nápadů
a tvarů. Žirafa a v ní čajovna, klokan s mládětem jako kamna,
aligátor jako stůl, orel-lampa, žádný nábytek v obvyklém tvaru, ani
vana ne - celkem dost kýčovité. Mělo to prý symbolizovat návrat k přírodě,
ale nějak se mi to nezdálo. Crazy house slouží jako galerie i hotel - dá se
tu přespat za 20-60 dolarů a Američané z toho prý šílí nadšením.
Místním se celá tahle atrakce prý moc nelíbí, ale nemohou nic dělat -
autorka je dcerou Ho Či Minhova nástupce, bývalého presidenta, takže protekční
dítě... Jako turistická atrakce to pochopitelně stojí za vidění i za těch
5tis. dongů vstupného. Od Crazy house jsme postoupili ještě kousek do kopce
nad městem, k letnímu paláci posledního vietnamského císaře Bao Daie.
Už bylo sice zavřeno, ale přesto jsme si aspoň prohlédli docela příjemnou
a opečovávanou zahradu.
Začalo
se pomalu stmívat a hlad nás zahnal zpátky do města. Bylo ale teprve půl šesté
a stolky s večerním pouličním jídlem se teprve začínaly rozkládat.
Zaexperimentovali jsme si s nějakými ulitami - za 10 tis dongů jsme jich
dostali celý talíř, včetně návodu, jak je jíst - uchopit mezi dva prsty a
vysrknout. Trochu slizké... žádná zvláštní lahůdka to nebyla. Ještě měli
hlemýždě a spoustu druhů mušlí - snad příště. Žádné další jídlo
kolem cesty se nám nelíbilo, a tak jsme se vrátili zpátky na trh, kde bylo
pořád živo - prodávala se tu čerstvá zelenina, živá i mrtvá kuřata a
slepice, všichni nakupovali. Vybrali jsme si jednu paní, která prodávala naši
oblíbenou nudlovou polévku s masem. Přišli jsme do největšího
zmatku, takže než na nás přišla řada, sledovali jsme přípravu polévky:
Prodavačka/kuchařka
má u nohou vařič, na něm velký hrnec s polévkou (vývarem), vedle v míse
či pytlíku rýžové nudle. Odebere porci do misky, vysype misku do cedníku a
ten ponoří do horké polévky, aby se nudle ohřály. Polévkou se zároveň
vypláchne a tím se ohřeje i miska. Do misky se z cedníku přesypou
nudle, do polévky se strčí kousíčky syrového masa (no, že by se to příliš
vařilo.... asi spíš jde o to trochu spařit salmonely...), pak se nalije na
nudle, přidá zelenina a večeře je hotová. Pokud má někdo speciální požadavek,
může dostat kousky hovězího nebo vepřového masa. Polévka se hned podává
a jí hůlkami. Vážně - nudle, maso a zelenina se jí hůlkami a zbytek polévky
se buď vypije z misky nebo zkonzumuje lžící. No, jestli tohle přežijeme
ve zdraví.... bylo to ale jako obvykle velmi dobré a stálo to pakatel - 8tis. dongů pro oba.
Ještě
jsme si cestou do hotelu koupili jedno dračí ovoce, zdejší specialitu, která
roste jen ve Vietnamu. Když se červený plod velikosti ananasu oloupal, ukázala
se bílá dužnina s černými jadýrky - chutnalo to trochu jako sladší
kiwi. Dobrý zákusek. Zítra ráno
jedeme v 8 na výlet do okolí - do vesnice původních obyvatel hor - Latů,
kam se prý nedá jinak než se speciálním policejním povolením, nebo s průvodcem,
pak taky k nějakým vodopádům a snad i pagodám. Voda tekla teplá, ve
vietnamské televizi reklamy na zahradní hnojiva, v noci pršelo.
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||