|
|
Vstali
jsme brzo, kolem sedmé, sbalili batůžek s věcmi na výlet a vyrazili k cestovce,
na místo srazu. Ač na můj vkus velmi časné sobotní ráno, venku už to
zase žilo, už se opět prodávalo a jezdilo na motorkách. Minibus přijel s mírným
zpožděním 10 minut po osmé,
přibrali jsme pár Angličanů, Američanů a Holanďanů a zamířili
směr caodaistický klášter
v Tay Ninh asi 100 km
SZ od Saigonu. Průvodce hovořil
anglicky (byť s výrazným
vietnamským akcentem) a nenechal si ujít jedinou příležitost, jak nám nalít
do hlavy cokoliv o své zemi.
Mimo
jiné jsme se dozvěděli, že:
·
Vietnam má kolem 77 milionů
obyvatel a vláda se snaží regulovat porodnost - povoleny jsou jen dvě děti
v rodině, jinak mají rodiče problémy se vzděláváním apod. Na řešení
porodnosti měl náš průvodce ojedinělý lék: elektrifikaci. Až
budou mít i v té nejzapadlejší vesnici televizi, přestanou se
zabývat plozením dětí!
·
Vietnam je vzhledem k výše
uvedenému země mladých - v zemi
je 24 milionů studentů.
·
Mír je ve Vietnamu teprve asi 20
let, předtím zemi okupovali postupně Číňané, Francouzi, Američané (tady
se mluví o “americké”, ne o “vietnamské” válce, jak jsme zvyklí),
mezitím Vietnamci bojovali ve světové válce, mezi sebou ve válce občanské
a válčili i s Kambodžou.
·
Vietnam je specifická komunistická
země, protože se tu může svobodně podnikat a vlastnit majetek, je zároveň
jednou z posledních čtyř komunistických zemí na světě (vedle Kuby,
Číny a Severní Koreje)
·
Vietnam patří mezi země s největší
produkcí rýže a kávy na světě
Tohle
všechno a ještě mnoho dalšího jsme se dozvěděli cestou do caodaistického
kláštera. Mimo to udělal náš autobus ještě dvě zastávky - jednu u čerpací
stanice, za kterou jsme objevili jakési mini-zoo s opicemi, medvídky a
krokodýly, a druhou na hranici s Kambodžou, v cihelně, kde se vyrábějí
pálené cihly. Hlína z řeky Mekong se míchá s popelem, pak
domorodci pomocí jakéhosi mlýnku vymačkávají dlouhý pás hlíny v profilu
cihly, rozřežou ho na dané rozměry, usuší na slunci a nakonec vypálí.
Silnice
byla v hrozném stavu, a to šlo o zdejší hlavní tah do Kambodži - dálnici
D5, která prý bude jednou spojovat Vietnam s dalšími státy - Thajskem
a snad i Laosem. Originálně tu ve městech řeší nedostatek místa pro přidání
dalšího pruhu silnice - prostě se zbourá jedna řada domů a postaví se
znovu o několik metrů dál. Tomu říkám veřejný zájem...
Pokračovali
jsme dál a průvodce nám věnoval přednášku
o caodaismu. Náboženství Cao Dai je vietnamská specialita a výmysl -
vytvořil ho ve dvacátých letech 20. století učenec Ngo Minh Chieu, který
chtěl dát dohromady to nejlepší z křesťanství,
buddhismu, konfucianismu, hinduismu, taoismu a snad i islámu. Tohle náboženství
uznává jako nejvyšší a univerzální bytost Cao Dai, která se v dějinách
převtělovala do řady historických osobností, považovaných za světce. Tak
se jedním z hlavních uctívaných mužů stal i francouzský spisovatel
Victor Hugo! Caodaisté byli vždy spíše na straně francouzských kolonizátorů,
případně jihovietnamského režimu, takže po sjednocení byli v 70.
letech caodaističtí vůdci popraveni a kláštery zabaveny. Až v roce
1985 došlo ke znovuobnovení a navrácení klášterů, hnutí by mělo
mít momentálně kolem 2-3 milionů stoupenců - to tvrdí Lonely planet. Náš
průvodce nás přesvědčoval, že caodaistů
je 7 milionů...
Vybaveni
teoretickými znalostmi jsme dorazili do chrámu Cao Dai Holy See z roku
1926. Taková malá soběstačná vesnička - kromě velkého chrámu taky
nemocnice, kuchyně, altány, vítězné sloupy a k tomu zahrady. Ženy
(hlavně stařeny) v bílém, starci v červených a žlutých tunikách.
Bylo to nějak všechno hrozně barevné a kýčovité,
ba extravagantní. Pestrobarevné sloupy obtočené hady, pastelově
zbarvené příšerky, kopule ve
tvaru zeměkoule, opakující se symbol božího oka, keře ve tvaru zvířat
jak od Střihorukého Edwarda. Fotogenické. Zuli jsme si
boty, nechali je mezi stovkou ostatních a šli si prohlédnout interiér.
Bohoslužby se konají 4x denně -
při rozbřesku, v poledne, při západu Slunce a v půlnoci, přičemž
pro turisty jsou pochopitelně nejatraktivnější ty polední. Návštěvníkům
byly v chrámu vyhrazeny ochozy prvního patra, odkud bylo možné přehlédnout
dění v celém kostele. Bohoslužba se nám nezdála moc akční, na balkoně hrála
hudba, dole klečely postavy, mužské i ženské,
mniši a mnišky odění v pastelových modrých, červených, žlutých
a bílých rouchách. Všichni zpívali, občas někdo z těch nejstarších
vstal, něco někam přenesl a zase se posadil. Fotoaparáty cvakaly,
videokamery vrčely. A před kostelem se houfovali prodavači chlazených nápojů
firmy Coca Cola...
Po
této náboženské zastávce jsme se přesunuli do blízké vesnice na oběd.
Rybí polévka, k ní rýže se zeleninou a pivo (52tis. dongů - něco
kolem 3,5 dolaru) - dobré a bylo toho hodně. Asi hodinu pak trvala cesta do Cu
Chi. Projížděli jsme po velmi špatných cestách venkovskou krajinou, rýžová
pole, přelidněné vesnice, děti, buvoli, zboží. Téměř v každém
domě byl v přízemí otevřený nějaký obchod - jen kupujících nebyl
nějak nadbytek.
Vstup
do celého komplexu Cu Chi stál 65 tis. dongů (4 dolary) na osobu. V místním
kině jsme zhlédli propagační agitku - černobílý videofilm o krásném
kraji, který padl za oběť krvelačným Američanům. Náš bodrý průvodce nás
dle svého zvyku zahrnul spoustou
čísel o počtu zabitých, kilogramech min na každém čtverečním metru
apod. V zásadě šlo o to, že na zdejším malém území se nacházelo téměř
250 km podzemních chodeb, ve třech patrech nad sebou asi 3-6-9 metrů pod
povrchem, ve kterých se za vietnamské (tedy americké) války spolu s místními
vesničany ukrývali příslušníci Vietcongu (komunisté jižního Vietnamu
podporovaní Ho Či Minhem). Tunely paradoxně částečně ústily přímo u blízké americké
základny a Vietcongské guerilly toho dovedně využívaly. Pod rouškou noci
se vojáci vynořili v americkém táboře, pobili ve spánku pár mariňáků
a zase zmizeli. Američané z toho šíleli, protože nebyli schopni nikoho
chytit ani pochopit, co se děje. I když se jim podařilo pár tunelů objevit,
nebylo možné je zničit - tunely byly pro americké vojáky příliš malé a
těsné, navíc byly chráněny spoustou pastí, propadel a slepých ramen.
Lstiví a chrabří Vietnamci mátli americké psy chilli kořením a pak vstupy
do tunelů maskovali pro psy známým americkým pachem z ukořistěných
uniforem. Američané celé území mnohokrát bombardovali, kropili napalmem a
spoustou chemických zbraní, ale zlikvidovat zdejší posádku se nepodařilo.
I když bomby zasypaly vrchní patra chodeb, vždy bylo možné schovat se ve třetím,
nejspodnějším patře, které bylo proti náletům bezpečné
a které ústilo až do řeky.
Pak
následovala samotná prohlídka areálu. Nejprve příšerné, Vietnamci vymyšlené
a vyrobené pasti na lidi, resp. původně na tygry.... Stačilo jedno neopatrné
šlápnutí a následoval pád do propadliště, na jehož dně trčely ostré oštěpy.
Anebo železa, která člověka sevřela v oblasti žeber a každý pohyb
znamenal jen hlubší pronikání železa do těla. Ostré hroty samozřejmě po
vzoru rybářských háčků, takže se nedaly snadno vyndat... Američtí výsadkáři
a průzkumníci tu neměli nejmenší šanci přežít a umírali v hrozných
bolestech. Výstavka doprovázená fotografiemi
a barvitým výkladem průvodce v zelené uniformě Vietcongu. Následovaly
zničené tanky, krátery po pumách, střelnice, kde si za dolar můžete
vystřelit z ruské nebo americké zbraně. Úkryty před bombami - do těsného
prostoru, kam měl problémy nasoukat se i poměrně malý Japonec z naší
skupiny, se vešli i tři lidé, zavřeli za sebou víko a strávili tu několik
hodin čekáním na konec náletu. Něco pro klaustrofobiky.
A
nakonec zlatý hřeb: samotné tunely. Tak 120x80 - ty širší, prý o něco
rozšířené pro účely turismu. V prvním patře nemocnice, kuchyně,
obytné prostory, místnosti pro schůze a aktivy. Druhé a třetí patro - kryty před nálety, studně. Zkusili jsme si nejprve širší
tunely, nic moc. Těm, kterým tenhle zážitek nestačil, byla nabídnuta návštěva
těch regulérně malých. Lilo z nás - v tunelech se nedalo dýchat,
hýbat. Vpřed jsme se posouvali v podřepu, posléze jen po čtyřech, ještěže
nám svítili. Na plazení nedošlo, ale stejně -
já přece nejsem větší než průměrně rostlý Vietnamec... strašný
zážitek. V podzemní nemocnici se narodilo za války několik dětí. Průvodce
nám tu taky vyprávěl fantaskní historku o tom, jak neměli krev pro raněné
vojáky, a tak dávali jako první pomoc zraněným do žíly infuzi z kokosového
mléka smíchaného s vodou a pak je teprve rychle transportovali do
nemocnic v blízké Kambodži. Tohle myslím opravdu přehnal, budu se na
to muset přeptat kamarádů lékařů. V polní kuchyni jsme ochutnali vařený
maniok, často prý jediné jídlo, kterým se tu měsíce živili. Nic zvláštního.
Zajímavý byl způsob odvádění kouře z kuchyně. Kouř byl veden několika
dlouhými tunely daleko od místa vzniku a pak byl teprve vyveden na povrch -
navenek to vypadalo jako běžné odpařování vody z tlejícího listí.
V suvenýrech měli spoustu věcí vyrobených z nábojnic a pro nás
exotické hady v alkoholu - to bude krásný suvenýr, určitě si je
nenecháme na cestě zpátky ujít:-) Dobrý výlet!
Do
Saigonu jsme se vrátili kolem šesté večer, už se stmívalo. Dali jsme si na
ulici večeři - polévku se žlutými nudlemi, nějakým masem, plody moře a
zeleninou. Připsala jsem si vítězství - snědla jsem ji celou hůlkami. Pak
jsme šli na internet, který je tu příjemně levný - každý jsme strávili
asi 50 minut vyřizováním korespondence a zaplatili jsme něco přes dolar.
Internetová kavárna byla plná turistů, vedle chatoval nějaký Číňan a
obrazovku měl pokrytou písmem v podobě rozsypaného čaje... Koupili
jsme si lístky na zítra - v 7:30 odjíždíme
do Dalatu - horského městečka asi 300 km na sever (6 hodin cesty zřejmě i s přestávkou
na oběd). Lístek stál 5 dolarů pro jednoho.
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||