Pátek 7.9. 2001 - 1. den - Praha - Frankfurt - Ho Či Minhovo město (Saigon)

Konečně dovolená! Po dlouhém plánování, měsících příprav, problémech s letenkami i vízy jsme večer ve čtvrtek 6. září 2001 odletěli z Prahy směr Frankfurt a potom Asie, Vietnam. Transport proběhl nad očekávání klidně,  letušky z Lufthansy nás stále krmily a jediné, co nás trochu vyděsilo, bylo mezipřistání v Bankoku - v hlavním městě Thajska bylo 100 F (asi 35 C), a k tomu tak 90ti procentní vlhkost. Ještě před stanoveným časem příletu, před půl pátou odpolední místního času, jsme dosedli na letiště v Ho Či Minhově městě, tedy v Saigonu.

Pasová kontrola dopadla dobře - sloužící důstojník sledoval hlavně nedalekou televizi, kde probíhal jakýsi životně důležitý fotbalový zápas (posléze se ukázalo, že všechny fotbalové zápasy ve Vietnamu jsou životně důležité). Celníka dokonce uspokojila i má odpověď, že zatím nevíme, ve kterém hotelu budeme bydlet (německý pár u vedlejší přepážky s tak neurčitou odpovědí neuspěl a  musel si nějakou adresu narychlo najít v Lonely planet). Náš jediný batoh dorazil taktéž bez problémů, ve  vstupní žluté kartě jsme prohlásili a podpisem stvrdili, že nevezeme nic, co by ohrožovalo mravní vývoj vietnamské mládeže, vyměnili  jsme dolary za dongy (kurs 1  ku 14 929, hádejte, v čí prospěch) a úspěšně vkročili do země.  

V davu před letištěm nás odchytil  taxikář s klimatizovaným vozem západní výroby s tím, že nás za 5 dolarů doveze do centra. Souhlasili jsme a udali čtvrť doporučovanou průvodcem jako místo se silnou koncentrací levných turistických hotelů. Taxikář už ale pro nás jeden hotel vybraný měl :-) Cestou z letiště jsme poprvé zahlédli typický život asijského velkoměsta. Cyklisté, motocyklisté, mladé  dívky,  svátečně ustrojené ve světlých či bílých šatech, rikšové, stařenky, ti všichni kolem nás projížděli, neustále na sebe troubili, pokřikovali, předjížděli se, vše celkem ukázněně a  s úsměvem. Do přeplněných ulic se otvíraly obchody, nálevny, půjčovny kol, motorek, internetové kavárny, hotely a všude proudily davy. Dusno, 31 stupňů celsia, ovšem v autě klimatizovaná zima. Taxikář nás dovezl do nějakého hotelu nedaleko udané adresy. Trochu podváděl - na tachometru měl 49 tis. dongů, tedy něco přes tři dolary, ale chtěl dohodnutých pět. Dostal je, ale v měně nikoliv tvrdé. Před hotelem se nás hned ujali majitelé a odvedli dovnitř. Nechali jsme si batohy u recepce a šli si prohlédnout pokoje. Hotel byl úzký, se strmým schodištěm. Nejprve nám chtěli vnutit velký pokoj se dvěma letišti za 14 dolarů, který jsme ovšem odmítli,  a  tak jsme nakonec skončili v menším pokoji, v posledním patře bez výtahu, za 10 dolarů na noc. Byla tu oddělená koupelnička se sprchou s teplou vodou a záchodem a také klimatizace a větrák. Čisté, příjemné, pěkný výhled. Vyčerpaně jsme padli  na postel - je to ale únavné, to cestování. :-) 

Asi za hodinu (v 7 místního času) jsme vyrazili na obhlídku města, kde se mezitím setmělo. Totálně, protože navíc právě zhasla v celé čtvrti elektřina -  docela strašidelná procházka po neosvětlených ulicích. Naštěstí v sousedních částech města se svítilo, a tak jsme se tam přesunuli. Na rohu jsme si v pouličním stánku dali naše první vietnamské jídlo - nudlovou polévku s kuřecím masem a zeleninou - stála 7tis dongů  jedna (dvě za dolar) a byla docela dobrá. Prošli jsme se kolem zábavního parku a královského paláce, po ulicích jezdilo ohromné množství motorek, prostě páteční večer. V parku jsem zkusila zprovoznit mobilní telefon, ale ani na jednoho zdejšího operátora nemám se svým Paegasem roaming, takže telefon budu, zdá se, tahat měsíc zbytečně.  Došli jsme ke katedrále Notre Dame a pomalu se vydali zpátky. Nějak nám to podnebí nesedí, dusno, dost se potíme.

 Všude spousta lidí a šílené množství motorek. Parkuje se na chodníku, stačí sesednout a už   je tu hlídač, který za mírný obnos motorku přeparkuje a pohlídá. Dokonce rozdává i potvrzení o převzetí. Na ulici se žije, na ulici se prodává  a nakupuje, na ulici se spí - člověk si prostě na chodník natáhne nějaký igelit nebo látku, pod hlavu dá igelitku a sundá si boty ... A v zimě tady nezmrzne! Zahlédli jsme paní, která spala v hamace (houpací síť) natažené mezi dva kandelábry. Nad ní se houpala odhalená kabeláž zdejšího elektrického vedení, se kterým si nikdo moc starostí nedělá... Většina obchůdků  a bytů plynule přecházela do ulice a v každém takovém prostoru na čestném místě stál maličký, červeným agresivním světlem nasvícený buddhistický oltářík plný obětin pro domácí bůžky. Po stěnách domů lezly ještěrky - bezbarvé, tak 15 cm dlouhé, z další zvířeny jsme zahlédli   spěchajícího potkana.

 Vrátili jsme se do naší čtvrti a v malé kanceláři si na zítra koupili výlet do okolí Saigonu - do caodaistického kláštera a do proslulých tunelů Cu Chi. Stálo to 4 dolary na osobu a den, cena zdá se obvyklá, protože stejná ve všech cestovkách v okolí. No, nekup to... Zřejmě časem koupíme i další výlety. Vyjíždíme v 8 ráno. V pouličním café jsme si dali první vietnamské pivo - já značku Tiger Beer, Tomáš značku Saigon. Přinesli nám k němu sklenice s ledem, ale odmítli jsme, pamětliví všech dobrých rad ohledně zákazu konzumace místní vody. Stálo nás něco přes dolar. Příjemný začátek dovolené.