E-maily z cesty  I.

1. zprava z Vietnamu

8. září 2001, So 15:05

Všechny Vás srdečně zdravíme z druhého největšího vietnamského města - Ho Chi Minh City, tedy ze Saigonu. Zatím se nám náš výlet jenom daří. Cesta přes dva kontinenty proběhla bez problému, dokonce nás i pustili s naším vízem do země (doufám, ze to nebylo jen diky tomu, ze se vsichni urednici zrovna divali na dulezity fotbalovy zapas).

Bydlime v centru Saigonu, v pokoji s klimatici a teplou vodou a s uzasnym vyhledem na okolni strechy  (5. patro bez vytahu), a to vse za pouhych 10 dolaru na noc. Jidlo je taky skvele - jime, jak jinak, hlavne na ulici, vetsinou jde o ruzne variace nudlovych polevek (uz jsme zkusili rybi, kureci a pred chvili dary more). Na dalsi dobroty (treba uzene maso ci kurata) jsme si jeste netroufli, ale urcite na to casem dojde. Rostou tu vsude banany, kokosove orechy a na ulicich se prodava spousta ovoce, ktere vubec neumime identifikovat (treba draci ovoce...) Jo , a taky pecivo a cukrovinky me hrozne lakaji..

Dneska jsme uskutecnili prvni vylet - do kaodaistickeho klastera a do tunelu Cu Cchi. Kaodaismus je mistni vietnamsky vymysl - umele nabozenstvi vytvorene ze sesti hlavnich svetovych nabozenstvi nekdy pred sto lety. Pry mu tady veri 7 milionů lidi (rikal pruvodce, ale on to ho strasne nakecal), dle Lonely planet jen 2 miliony, ale i to je dost, chram docela barevny, ale hlavni bohosluzba se nam zdala malo akcni - jen sedeli a zpivali. Nejzabavnejsi je, ze jednim ze ctyr svatych tohoto nabozenstvi, je francouzsky spisovatel Viktor Hugo.... Meli ho vymalovaneho pred vstupem.

Po nabozenskem intermezzu jsme se presunuli do Cu Cchi, ktere je proslule podzemnimi tunely, kde se schovavali vojaci VietCongu pred Americany za valky. Po absolvovani cele te nalejvarny, cernobile videoagitky a hlavne po shlednuti vsecho, co si Vietnamci dokazali vymyslet, mi bylo tech Americanu skoro lito... Vietnamci jsou totiz naprosto sileni a bojovat proti nim, to muselo byt k zblazneni. Ukazovali nam priserne pasti, ktere na Amiky strazili - asi deset variant ruznych bodcu, puvodne na tygry, ktere cloveka propichnou temer vsude, diry, ve kterych se dokazali schovat (pry se jich tam veslo tak 3-4, pricemz jeden prumerne rostly Evropan mel co delat, aby se tam vsoukal), a kdyz nas nakonec vzali i do tunelu, uplne nas to znicilo. Nemyslim, ze bych byla o tolik vetsi nez prumerny Vietnamec a presto jsem mela co delat. V nekterych mistech to jinak nez lezenim po ctyrech neslo. Navic 6 metru pod zemi, minimum vzduchu - a to nam svitili... Lilo z nas silene - i normalne je totiz venku pres 31 stupnu a vlhkost se blizi nasycenosti. Vetsina z nasich evropskych kolegu-vyletniku vypadala otresene. Jeste jsme vyslechli par historek o hrdinnych vojacich a vojackach - jedna se nam zdala nepravdepodobna jeste vic nez ostatni - meli tam totiz improvizovanou nemocnici, a protoze nemeli krev, davali pry vojakum jako prvni pomoc do zily kokosove mleko s vodou a pak je teprve transportovali do Kambodzi do nemocnice...

Kazdopadne to byl zazitek, vyplacala jsem skoro cely film, tak uvidime. V Saigonu je jeste muzeum - drive se jmenovalo Muzeum americkych valecnych krutosti, ted uz jen Muzeum valky, asi pujdeme porovnat a okouknout prisernosti druhe strany, ale to asi az na ceste zpatky.

Ted uz jsme zase v Saigonu, povecereli jsme a koupili si listky na autobus - zitra rano v 7:30 odjizdime do hor - horského mestecka Dalat vzdaleneho asi 6 hodin cesty. Stalo nas to 5 dolaru pro jednoho a jsme hrozne zvedavi na zdejsi dalnici D1. To, po cem jsme cestovali dnes, bylo dost primitivni, a pritom to mel byt zaklad budouci dalnice do Kambodzi. Az zas bude internet (a ten je minimalne v Saigonu vsude, asi za dolar na hodinu), tak se zase ozveme. Co se tyce mobilniho telefonu, tak ten zklamal. Peagas tu, zda se, nema roamingoveho partnera...

Ze Saigonu, Vietnamu, Indociny zdravi
Vedru a vlhku zdar

Hanka a Tomas