|
|
Ráno
jsme strávili balením, protože jsme s sebou pořád měli spoustu věcí.
Rozhodli jsme se poslat jen jeden batoh a druhý vzít jako spoluzavazadlo. Pak
jsme každý měli jeden foťák, já na zádech malý batoh, v ruce pytlík
s klobouky, Tomáš zase igelitku s hady... Ověšení jak vánoční
stromečky. Věci jsme si dle dohody nechali v hotelu, zaplatili
účet, včetně pěti dolarů
za taxíka, a vyrazili ven.
Nejzajímavější
byla asi naše pěší procházka do Cholonu, zdejší čínské čtvrti. Navštívili
jsme čínský supermarket, kde jsem koupila bonbony pro své kolegy v práci
(posléze se ukázalo, že nejdou vůbec rozbalit). Procházeli jsme se
širokými ulicemi, ale pak se strhla průtrž mračen. Neměli jsme s sebou
pochopitelně nic než jeden deštník, který je proti tropickému lijáku
zcela neúčinný. Strávili jsme asi hodinku pod střechou jednoho ze zavřených
obchodů, naproti křesťanskému kostelu, a sledovali, jak se s deštěm
vyrovnávají Vietnamci. Někteří, jako třeba rikšové, si zalezli na svá
vozítka a napnuli všechny plachty, aby na ně nepršelo,
a průtrž mračen raději zaspali. Jiní déšť nebrali na vědomí,
jen si za jízdy navlékli pláštěnky a schovali děti pod igelit. Doprava se
aspoň na chvilku mírně zklidnila, ale zase ne o moc.
Pak
se déšť na chvíli zmírnil, a tak jsme s ohledem na pokročilou dobu
vyrazili zpátky do centra. Samozřejmě, že jsme zmokli, samozřejmě,
že jsem si své kecky určené na cestu domů promočila (polorozpadlé
vietnamské sandály jsem s radostí po ránu odložila v koupelně
hotelového pokoje). Dali jsme si poslední vietnamské jídlo, poslední salát
z tropického ovoce a ovocný koktejl, zašli jsme k paní, u které
jsme si včera kupovali hady, koupit si do PET lahve ještě čepovaný hadí
alkohol z velké nádrže na cestu, koupili ještě nějaká ta CD (je to
prostě neodolatelné - dokonce jsme od posledního prodavače dostali vizitku s adresou
jeho www stránky, kde si můžeme objednat CD další...) a vrátili se do
hotelu. Taxi, resp. soukromé vozidlo některého z přátel našeho recepčního,
už na nás čekalo. Na letiště to bylo nějak dál, než jsme čekali, ale měli
jsme spoustu času, takže nám to nevadilo. I tak jsme pak na letišti skoro
hodinu čekali, než nás pustili k odbavení.
Několik
kontrol dokladů, zaplatit deset dolarů odletové taxy, projít celnicí a už
nebylo návratu. Vietnam nám zmizel z obzoru, jen suvenýry v tax
free shopech naznačovaly, že jsme ještě docela blízko (ovšem ceny zdejších
suvenýrů braly dech - klobouky po třech dolarech za kus atd.). Ve stanovený
čas po sedmé večer jsme nasedli do velikého Jumbo-jetu a přes Thajsko a
Frankfurt letěli domů..... Tak takové to tedy bylo na podzim roku 2001 v Asii,
Indočíně, ve Vietnamu.
Konec
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||