|
|
Vstali
jsme o půl sedmé, protože od půl osmé bylo otevřeno v mauzoleu a my
tam chtěli být dřív než davy. Posnídali jsme zbytky ovoce od večera, oblékli
si dlouhé kalhoty a košile s rukávy, abychom vůbec ničím neurazili
velkého vůdce a nezavdali žádnou příčinu k našemu zastřelení vojáky,
a vyrazili k mauzoleu, vzdálenému tak jeden až dva kilometry. Vše šlo
jako po másle. Batoh nám schovali v úschovně zavazadel, policisté v bílých
uniformách nás nasměrovali - byli jsme první v zástupu turistů, za nás
se řadí celý autobus Francouzů. Jinak skoro žádní turisté ještě
nedorazili. Prošli jsme detekčními rámy, pod modrým baldachýnem jsme přešli
přes půlku náměstí k mauzoleu, kde nám zasalutoval službu konající
důstojník. V mauzoleu byla zima, všude stráže, uprostřed na katafalku
ležel Ho Či Minh. Byl za sklem, malý, růžový. Docela zklamání - jo, to
loni Lenin, to byl jiný zážitek. Tohle bylo takové nedokonalé.... tak akorát
k odškrtnutí.
Za
mauzoleem v parku byly další zhlédnutí hodné pamětihodnosti:
prezidentský palác, ze kterého Strýček Ho vládl zemi, zahradní
domek-bungalov, kde přebýval. Všude se vyrojily davy Vietnamců a cizinců,
protože po osmé začaly přijíždět narvané autobusy plné zájemců o
mrtvolu. Vyfotili jsme si stromy plné grepfruitů, které se tu zřejmě nesmějí
trhat, nakoukli do Ho Či Minhova muzea (a vycouvali z něj), vydali jsme
se kolem čtvrti plné ambasád, kolem vojenského muzea, vlajkové věže a
sochy Lenina zpět do centra. Na velkém krytém tržišti jsme za 12 tisíc
dongů posvačili - brambory, vejce, zelenina, ryba, kus bůčku, špenátová
polévka - celkem dobré, jen ze všeho kapal tuk. Na trhu tu měli snad úplně
všechno - včetně papoušků a velkých krabů, svázaných provázky, aby se
nerozutekli (nebo neštípali?), v klecích andulky a v nádržích vodní
hady a akvarijní rybičky.
V hotelu
jsme si dali polední pauzu, přebalili jsme a vyrazili na další cestu. Tomáš
odnesl na poštu pohlednice a šli jsme na internet do A-Z Queen Café. Každý
jsme skoro hodinu a půl vyřizovali poštu a stálo nás to dohromady jen asi
18 tisíc, něco kolem 50 Kč. V kavárně jsme si pak nechali batohy a
vyrazili jsme zase do města. Na
rohu jsme si dali domácí pivo, vyslechli otrhanou historku prodavače falešných
Lonely Planet průvodců (tady se na nějaká autorská práva moc nehraje) o
tom, jak těžký život má, neb je sirotek a po večerech studující, hladový...
Stejně jsme si nic nekoupili.
Zamířili
jsme k Ambasadorské pagodě, prý
nejvýznamnější v Hanoji, kde se v minulém století ubytovávali
vyslanci-ambasadoři buddhistických států, ale nějak jsme špatně odbočili
či co, a místo u pagody jsme se ocitli před prodejnou Bohemia Crystal:-) Tomáš
si koupil místní brčálově zelený pomeranč, sedli jsme si v parku,
nikam se nám ve vedru moc nechtělo. Čas do odjezdu neutíkal. Přesunuli jsme
se opět k našemu oblíbenému jezeru v centru Hanoje, kde jsme si
vyslechli další podobnou historku o studující sirotě, tentokrát z úst
prodavače pohlednic. Moc nás to nebere a dali jsme mu to i najevo. Byl pěkně
naštvaný, když jsme ho upozornili, že je dneska tak pátý, kdo nám věší
tyhle historky na nos. Zašli jsme do staré francouzské čtvrti podívat se na
hanojskou operu - docela dobrá, ze začátku století. Tahle čtvrť je teď čtvrtí
dobrých hotelů a drahých obchodů - všude samé velké organizované výpravy
turistů a kolem nich zástupy rikšů a prodavačů. Ale byla tu i legrace - v parku
se přetahovala o lano dvě dívčí vietnamská družstva! O kus dál se zuřivě
pinkal badminton a kolem rikšové vozili turisty, kteří vše fotili a natáčeli.
S odstupem několika desítek metrů za nimi jel jejich prázdný turistický
bus...:-) Koupili jsme si dvě bagety na cestu a vrátili se do přívětivého
A-Z Queen Café na oběd. Tom si dal něco s rýží
a já banánovou palačinku a k tomu horký citrónový džus. Pak
jsme si ještě dali skvělý ovocný talíř.
V sedm
jsme se v café sešli s dalšími účastníky cesty a pěšky se přesunuli
o dva bloky dál. Taxíky a motorky stále přivážely další cestující.
Nakonec přijel i autobus - celkem velký, ale všichni museli sedět po dvojicích,
teda až na nás, protože jsme obsadili dvě místa hned za řidiči, kde bylo
málo místa pro nohy. Nakonec i ke mně si přisedl nějaký Arab,
volnou sedačku jsem ale posléze uhájila, byť za cenu konfliktu. Odmítla
jsem si přesednout jen proto, aby on mohl sedět se svou blonďatou přítelkyní,
což psychicky nevydržel a odsedl si. Rozhodla jsem se totiž být asertivní:-).
Cesta tedy nebyla až tak strašná, i když řidič cestou sbíral a
distribuoval i další turisty.
 |
|||
|
 |
|
|
 |
|||