Pátek 7.9. 2001 -  den 
Do Vietnamu je to dlouhá cesta. Z Frankfurtu nám to do Ho Či Minova města trvalo bezmála 14 hodin. Podle našeho času jsme vlastně letěli přes noc a přistáli něco po jedenácté, tady je ale o pět hodin víc. Časový posun je poměrně malý, čekali jsme, že to bude víc - vždyť loni jsme na Bajkale měli posun sedmihodinový! A připadalo nám to blíž. 
Letadlo bylo zaplněné, velká část našich spolucestujících ale vystoupila v Bankoku a tak jsme tu poslední hodinku letu absolvovali v poloprázdném Jumbojetu. 
V 16:30 místního času jsme tu. U pasové přepážky zajímá úředníky evidentně víc fotbal v televizi nežli my, ani u celního odbavení nemáme problém.
Zprvu jsme mysleli, že z letiště do centra pojedeme rikšou, ale nevěděli jsme, kde nějakou najít - k letišti jezdí jen taxíky, takže jsme nakonec vzali zavděk motorizovaným odvozem. Ještě předtím jsme směnili 200$ v kurzu 14900 dongů/dolar. Horko a vysoká vlhkost, to jsou první dojmy z Vietnamu. Člověk se cítí jako v tropickém pavilónu v botanické zahradě, nebo jako v prádelně. 
Druhý velký dojem na člověka udělají motorky. Město má 7 milionů obyvatel a jsou tu údajně 2 miliony motorek. Tak, jak je hustý pěší provoz třeba na Václaváku, stejně je hustý motocyklový provoz v Ho Či Minově městě. Pravidla se nedodržují, ale všichni jsou vcelku ohleduplní a každý se tak dostane kam potřebuje. Při přecházení to chce jen odvahu vstoupit do vozovky a pomalu leč rozhodně putovat na druhou stranu - proud motocyklů vás přitom plynule obtéká. 
Taxikář nás dovezl k hotelu Van Trang na ulici Bui Vien, řekl si o 75 000 dongů, tedy ekvivalent pěti dolarů, právě tolik, kolik sliboval na letišti.
Hotel byl slušný a za 10$ na noc jsme dostali pěkný pokoj s klimatizací a příslušenstvím.
Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili do ulic. Mezitím se setmělo - to ale ani trochu nezmenšilo provoz a život na ulicích. Na rohu jsme si dali nudlovou polévku se zeleninou (bylo to dobré a stálo nás to každého 7000 d), pak jsme si v jednom z mnoha café zaplatili na zítřek celodenní výlet do kaodaistického kláštera a do slavných tunelů vietnamských komunistických gueril u města Cu Chi [Ku či].
Sobota 8.9. 2001 -  den
Asi v osm jsme nastoupili do autobusu. Ještě dvakrát jsme stavěli ve městě a přibírali lidi, až se autobus naplnil. Bylo nás celkem 15 - z Británie, Brazílie a Japonska. Cestou do 110 km vzdáleného kaodaistického kláštera nám průvodce vyložil spoustu zajímavostí o Vietnamu. Třeba to, že ještě loni se dalo do země oficiálně vstoupit jen na dvou mezinárodních letištích v Hanoji a Ho Či Minově městě, zatímco dnes už je tu režim volnější. Dozvěděli jsme se o populační explozi ve Vietnamu a o tom, jak jí vláda čelí, řekl nám, kolik je ve Vietnamu studentů, škol a tak podobně. Zdá se, že ačkoli je to země chudá, rychle se mění. 
Kaodaismus je poměrně nové náboženství, založené v roce 1930. Vzniklo proto, aby smiřovalo rozpory mezi jednotlivými vírami - ze šesti z nich bylo vytvořeno jakousi syntézou. Trochu bizarně na nás působí jméno jednoho ze čtyř svatých tohoto náboženství - Victor Hugo. K chrámu jsme dorazili nedlouho před obřadem, který jsme pak mohli sledovat přímo z chrámového ochozu.
Vzápětí jsme se přesunuli dalších 90 km, do místa zvaného Ku Chi, kde je muzeum - ale hlavně se tu můžete podívat na slavné tunely Vietkongu. Vstupné je 65000 dongů na jednoho. Je tam k vidění film o válce, různé pasti, které byly v džungli nastražené na Američany, ale hlavně slavné tunely. Byly postaveny ve třech úrovních v hloubkách 2, 6 a 10 metrů a celý systém byl pečlivě promyšlen. Několik jsme si jich mohli prolézt a nebyl to zrovna příjemný pocit - je tam ještě větší horko než venku a jsou hrozně stísněné. V nejnižších partiích se musí lézt po čtyřech. Pasti taky nebyly vůbec pěkné. Vietkong dokonale znal prostředí, uměl se skvěle maskovat, k tomu tropické klima, nedivím se, že tu z toho američtí vojáci šíleli...
Večer jsme si ve městě nejprve dopřáli dobrou večeři, pak jsme poslali maily domů (internet je tu na každém rohu a stojí 100-200 d/minutu) a nakonec jsme si ještě na zítřek zaplatili dvě jízdenky do města Dalat.
Neděle 9.9.2001 -  den
Na ulicích Ho Či Minova města to žije už od rána - i dneska, v neděli. Chvíli po sedmé, když jsme odcházeli z hotelu, už panoval všude čilý ruch. Cestou ke kanceláři Kim travel, odkud jsme měli odjíždět, jsem na rohu koupil dvě obložené bagety - a tak nám chutnaly, že jsem šel hned ještě přikoupit další. 
Přesně o půl osmé vyrážíme po dálnici D1 na sever - směr Hanoj. Později odbočujeme doleva a pomalu se blížíme k horám. Autobus Hiundai spolehlivě stoupá po strmé silnici, pak se jede po jakési náhorní plošině a nakonec se zase stoupá až do města Dalat. S několika krátkými zastávkami a jednou delší pauzou na oběd jsme sem dojeli kolem půl druhé. Silnice byly podstatně lepší než ty, po kterých jsme jezdili včera, takže cesta byla mnohem klidnější a dalo se i spát.
Těch pár automobilů a autobusů v moři motorek se obvykle pohybuje o něco rychleji. Při předjíždění je tu zvykem troubit. Slouží to jako informace, která zvyšuje bezpečnost - proto se tu třeba také nenosí přílby - s přílbou máte totiž menší přehled o okolí a tím se snižuje vaše bezpečnost.
Vietnam má 76 miliónů obyvatel a z nich je prý (podle toho, co nám říkal včera náš průvodce) 70% buddhistů, pak je tu 7 miliónů kaodaistů (tedy asi 10%) a o zbytek se pak dělí další náboženství. Zdá se, že katolická víra je tu také dost rozšířená. Naprostá převaha všech svatyň, které jsme dnes během cesty z autobusu zahlédli byly katolické kostely. Je neděle, konaly se bohoslužby - a bylo plno. Ale možná je náš dojem dán jenom tím, že křesťané své svatostánky stavějí na viditelnějších místech a v okázalejším stylu než jiní.
Město Dalat leží v nadmořské výšce 1400 metrů a je to znát. Je tu příjemné klima, skoro jako u nás doma. Pod horami byla kulturní krajina - banánovníky, kokosové palmy, rýžová pole. Také spousta dalších ovocných stromů, jejichž plody jsme do té doby jaktěživi neviděli. Projížděli jsme i gumovníkovou plantáží. Gumovníky tu ovšem nejsou původní, byly dovezeny z Ameriky až v 19. století. Na svazích hor pak byla džungle - husté porosty všeho možného, od bambusu po jakési obrovské stromy porostlé liánami. Náhorní plošina je pak zase využitá, pěstuje se tu především káva a čaj. 
Hotel, ke kterému nás zavezl autobus jako k prvnímu, je slušný. Za pokoj s příslušenstvím tu platíme jen 5$. Díky příznivému klimatu tu ani nemusí být klimatizace - prý ji tu ve městě vůbec nemají!
Ve městě jsme si prohlédli trh a prošli se kolem jezera. Mají tu malou repliku Eifelovy věže. Město totiž postavili francouzští kolonizátoři, aby se měli kam jezdit zotavovat z malarických nížin. Kolem kostela jsme došli na vršek, kde stojí letní sídlo posledního vietnamského císaře. Cestou jsme se ještě byli podívat na takzvaný "Crazy house", což je bizarní stavba, sloužící k povyražení turistů a v níž je také za 40-60$ možno přespat. Její autorkou je dcera nějakého aparátčíka, údajně snad Ho-Či Monova přítele. Je to hrozně ošklivá stavba, líbí se hlavně Američanům a Australanům.
Na zítra máme zaplacený výlet po okolí, v osm hodin nás před hotelem vyzvedne autobus.
Okolo tržiště se večer začaly rozkládat stánky s jídlem. Za 10 000 d jsme si dali talíř nějakých vařených mušlí. Museli jsme si nechat ukázat, jak se to jí - prostě se to z té ulity vysrkne! Přímo uprostřed tržiště jsme si pak dali vydatnější večeři - nudlovou polévku. Byla tam spousta lidí, takže chvilku trvalo, než se na nás dostala řada, mohli jsme proto pozorovat, jak se taková polévka připravuje. Základem je velký kotel, naplněný masovým vývarem. Pod kotlem se topí. V kotli stojí ještě jedna nádoba, v níž je horká voda. Ze stolu se vezmou hotové, už předvařené nudle, dají se do sítka a namočí do té vody. Horká voda, stékající z nudlí zpět do nádoby se využije k tomu, aby ohřála misku, do které se ty nudle vzápětí vysypou. Velkou naběračkou se pak zalijí vývarem z kotle. Z další misky pak prodavačka vezme syrové maso nakrájené na maličké kousky a na ploché naběračce ho na vteřinku spaří v tom vývaru a přihodí do misky. Nakonec se přihodí nějaká zelenina. Na stůl zákazník dostane vrchovatou misku a k ní ještě jednu, ve které jsou čerstvé lístky salátu a máty. Je toho hodně a je to vynikající - jedna porce nás přišla na 4000 d. Nakonec jsme si dopřáli ještě jednu dobrotu - dračí ovoce. Je to výrazně červený plod s bílým žíháním, těžko se ten vzorek popisuje, ale ten název je docela výstižný. Má to vejčitý tvar a je to veliké asi jako grapefruit. Dá se to snadno oloupat. Vnitřek je bílý a na řezu plný maličkých tmavých jadýrek - vypadá to (až na tu bílou barvu) jako kiwi. A jako kiwi to taky trochu chutná.
Ačkoli tohle město je plné turistů, měli jsme dojem, že na zdejším ohromném trhu jsme jediní cizinci. Konečně jsem si tu začal připadat jako v Asii, všude kolem jen Vietnamci, hromady zeleniny, masa, ovoce, motorky, troubení, brebentění...
Pondělí 10.9.2001 -  den
Museli jsme si trochu přivstat, abychom do osmi hodin stihli snídani. Dali jsme si ji přímo v hotelu - menu bylo v podstatě západní, omeleta, volské oko atd. 
V osm dorazil před náš hotel mikrobus. Kromě řidiče a průvodce v něm byli už jen dva další turisté - Australan a mladá Skotka. 
Naším prvním cílem byla Latská vesnice. To je ves, kde žijí Latové - národnost, mající cosi společného s Číňany. Průvodce nás provedl po vsi a pak jsme zašli do domu jednoho z místních, který nám svým mixem angličtiny, francouzštiny a vietnamštiny pověděl něco o místní historii a zvycích. Mají tu matriarchát a po svatbě se muž i s věnem stěhuje do ženina domu!
Další zastávka byla u vodopádu Ankorét. Moc vody neteklo, ale vypadalo to tam docela pěkně.
Pak jsme navštívili biologický výzkumný institut. Měli tam na terasách květináče plné nádherně kvetoucích orchidejí. O krásně rudě kvetoucím stromě jsme se dozvěděli, že je to druh banánovníku. Uvnitř je pak expozice vycpanin místních zvířat. Viděli jsme tam tygra, jaguára, slona (tedy slůně), různé býložravce, hlodavce, hmyz a i na pár zkamenělin došlo. 
Cestou zpět do města jsme se zastavili u pagody Linh Phuoc s obrovskou barevnou sochou draka vezoucího Budhovu manželku. Pagoda byla za války úplně zničená a teprve nedávno byla obnovena. 
Po obědě byl na programu Crazy House, ten jsme ale už viděli včera a i Skotka už ho znala, šel tam tedy jen náš Australan. Pak ho napadlo, že by se tam mohl nechat i portrétovat, takže to tam dost dlouho řešil s tou slečnou, co to měla na starosti. 
Při odchodu jsme dokonce potkali architektku celého toho díla, se kterou ten nesnesitelně hyperkomunikativní muž neopomněl prohodit také pár vět, kterým ovšem, díky jeho děsivé australské angličtině, evidentně nerozuměla. 
Další zastávku - letní královský palác - jsme sice taky už znali od včerejška, ale to už byly interiéry zavřené. Dneska jsme viděli všechno zařízení včetně monarchovy pracovny. Moc si paláce neužil, dostavěli ho v roce 1938 a 1945 byl král sesazen. Zůstal sice v některých politických funkcích, ale jen do roku 1954, kdy musel odejít do pařížského exilu, kde už od konce války žila jeho manželka a čtyři děti. 
Nejbizarnější pamětihodnost nás ale čekala nakonec. Byla to pagoda mistra Thue, mnicha, který maluje obrazy. Je to drobný starší muž, který stále jen maluje. Pustil nás do zahrady za pagodou, s níž sousedí několik nízkých budov a dalších zahrad s provizorním zastřešením. A všechny tyhle prostory jsou plné obrazů! Je jich neuvěřitelně mnoho, tisíce a tisíce! Jsou tam všude, v ohromných štosech, opřené o zdi, rozvěšené, naházené na haldách, jsou jich tisíce a tisíce! Podle Lonely Planet je jich 100 000, ale rád bych věděl, jak to spočítali.
Sám tvůrce tvrdí, že je jich "many". Pořád nás posílal k dalším a dalším, už jsme toho měli docela dost. Měli jsme ale štěstí, že tam současně byla i jiná skupina a my čtyři jsme asi po hodině mohli potají utéct - bylo toho na nás najednou opravdu moc! Nebylo sice úplně jednoduché najít cestu ven a vymyslet jak se otevírají různé závory, ale podařilo se!
V hotelu jsme si odpočinuli a zase vyrazili do města vyzkoušet nějaké další jídlo a ovoce. Začali jsme obloženou bagetou, kterou obloží na přání přímo před vámi u takového malého stánku (3000 d / ks). Pak jsme si dali placku, která vypadala jako bramborák a do níž byly zavinuté nějaké další dobroty (2000 d / ks). Bramborák to byl asi těžko, nejspíš to bylo z rýže, ale špatné to nebylo. Pak přišlo na řadu ovoce. Tentokrát jsme zkusili ovoce asi o velikosti kokosového ořechu. Plod je zelený a jeho povrch strukturou připomínal ježka svinutého do klubíčka. Trhovkyně ho nařízne, aby se zákazník mohl podívat dovnitř. Když se sloupne tlustá měkká kůra, najde se uvnitř trs kulatých žlutých plodů, každý tak 3 cm v průměru. Na omak jsou velmi měkké, ale ne šťavnaté, trochu to připomíná hodně měkkou gumu. Uvnitř je velká pecka. Když se do toho kousne, člověk má pocit, jako by kousal do žvýkačky. Je to poddajné leč houževnaté, žádná šťáva z toho neteče. A je to sladké - ale takovým divným způsobem. Trochu to chutná jako přezrálý banán - ale jen trochu. Pro zbytek chuťových dojmů bohužel nemám správné výrazy, ale - upřímně řečeno - moc nám to nechutnalo. Taky jsme to nedojedli. Nakonec jsme ještě zašli na zmrzlinu do jednoho café, které doporučovala i Lonely Planet.
Úterý 11.9. 2001 -  den
Opět ráno budík, tentokrát ve tři čtvrtě na sedm. V půl osmé nám pojede autobus do města Nha Trang. Šel jsem na recepci zaplatit hotel a Hanka zatím venku kupovala obložené bagety k snídani. Než přijel autobus, už jsme trochu znervózněli, protože měl víc než dvacet minut zpoždění. To není obvyklé, překvapilo to i personál hotelu.
Začali jsme se spouštět z příjemného klimatu zase dolů do nížiny. Cestou jsme se stavěli v jednom místě s dalekým výhledem (byl opar, takže toho zase tak moc vidět nebylo) a u památky zvané "Po Klong Garai Cham" - několika věží z červeného pískovce na nevelkém, leč výrazném kopci v rovině nedaleko pobřeží. Je to hinduistický chrám, pocházející ze 13. století. Nedaleko Nha Trang-u má být ještě jedna skupina věží, dokonce o dalších pár století starší. 
Někdy kolem druhé jsme v Nha Trang-u. Akceptovali jsme hned první hotel, ke kterému nás dovezli. Nha Trang leží u moře, nám tak stačí vyjít z hotelu, přejít silnici a jsme na pláži! A ta pláž (vidíme z ní tak 5 km) je skoro liduprázdná! Na celé té délce je doslova pár lidí. A voda je úplně neuvěřitelně teplá a velmi čistá. Po prázdné pláži k nám jen občas přijde něco nabídnout nějaká žena- vařené kraby, masáž zad či nohou, pletené stužky nebo manikúru. 
Když jsme se vody nabažili, šli jsme se po pláži projít. Došli jsme až do místa, kde přitéká řeka Cai. Odsud jsme to vzali směrem od moře, ale zamotali jsme se do takového rybářského předměstí. Chodili jsme tam mezi rybami, které se sušily na bambusových rohožích, procházeli mezi rodinami rybářů a odháněli děti, které se mi snažily otevřít zipy na batůžku. Připadalo mi to tam zajímavé, neměl jsem žádný pocit ohrožení, ale Hanka z toho byla nervózní. Cestou zpět do centra jsme si každý dali (za pouhých 1000 d) opravdovou dobrotu - pečlivě oloupanou a na bambusovou špejli napíchnutou čtvrtinu ananasu! Prostě takové místní lízátko, ovšem mnohem lepší než naše.
Večer jsme si ještě po devíti dolarech koupili "open day ticket" do Hue přes Hoi An a během procházky jsme zjistili v dalším café, že tatáž cesta vlakem by nás stála od 309 000 d do 580 000 d (~20$ - 39$). Záleží na typu jízdenky - mají tu lůžka měkká i tvrdá, nahoře, uprostřed i dole - a to všechno se promítá do ceny.
Než jsme šli spát, pozorovali jsme na temné pláži jen světly města ozářené bleskurychle přebíhající kraby.
Středa 12.9. 2001 -  den
Poprvé ve Vietnamu jsme nemuseli vstávat, ale já se stejně moc nevyspal. Podle doporučení průvodce jsme si totiž vzali lacinější pokoj bez klimatizace. Že prý tu pořád fouká svěží vítr od moře. Byl tam sice větrák na stěně těsně pod stropem, ten ale hrozně hučel a nešel nijak ztlumit ani vypnout. Tedy vypnout šel, ale jen centrálním vypínačem pro celý pokoj, takže pak nešlo světlo ani zástrčky a zastavil se i přenosný větrák, který jinak fungoval k naší spokojenosti. Zkusili jsme pootevřít na balkon a v koupelně, abychom udělali průvan. To sice fungovalo, přiletěli ale komáři. Nezbylo tedy, než zase zavřít a jít spát při zvuku té turbíny. Moc se nám nezdály ani deky, raději jsme spali pod přehozy. Bídnou noc nám vykompenzovala slušná snídaně, která byla v ceně. 
Pak jsme se vydali hledat Chamské věže. Jednu skupinu jsme sice viděli už včera, tato má být o něco méně zachovalá, zato ale ještě o 400 let starší. Pochází z 9. století. Bylo horko, cesta poměrně dlouhá, zpátky u hotelu jsme byli až v jednu hodinu. Šli jsme se vykoupat.
Když šla kolem prodavačka s vařenými a pečenými plody moře, tak jsme se nechali přesvědčit a dopřáli jsme si. Snědli jsme jich poměrně dost a opravdu dost jsme pak museli zaplatit - totiž 37$! Měli jsme smlouvat předem - poučení propříště. Další překvapení nás čekalo vzápětí. Když jsme začali balit, ukázalo se, že Hanka tu nemá boty! Vybavil se mi jakýsi člověk, který se ochomýtal kolem čtoucí Hanky, zatímco jsem byl ve vodě. Zřejmě jí je dokázal vytáhnout skoro zpod hlavy. Hanka když čte, tak neví o světě. Taky se ukázalo, že chybějí mé sluneční brýle. V hotelu jsme si nechali vysvětlit cestu na trh a tam za 50 000 d jsme koupili sandály nové, pocit rozčarování v nás ale zůstává...
Chvíli po šesté přijel k hotelu náš noční autobus do Hoi An. Strávíme v něm 12 hodin. Je to maličký a prastarý autobus. Byl by tak akorát pro pohodlnou cestu čtyř lidí, nakonec nás do něj napasovali 13! Na svou zatím nejdelší cestu jedeme zatím nejhnusnějším autobusem, určitě to bude tvrdé.
Čtvrtek 13.9. 2001 -  den
Kolem půl sedmé jsme dojeli do Hoi An. Ubytovali jsme se hned v prvním hotelu, zašli na snídani a hned jsme si koupili po dvou dolarech výlet do My Son [myšon]. Chvíli jsme sice uvažovali, že bychom si za 3$ půjčili motorku, ale já na tom přece jen od autoškoly neseděl, navíc jsme se dozvěděli, že to je 45 km daleko. Jak jsme to pak pozorovali z autobusu, bylo jasné, že bychom to stejně sami v životě nenašli. 
My Son je hinduistická památka na nejdelší souvislé osídlení tohoto druhu v jihovýchodní Asii. Když vás tam dovezou, musíte zaplatit mastné vstupné (50 000 d). Pak přejdete bambusový most, nasednete do džípu a ten vás džunglí doveze až k památkám. Je tu množství svatyň - od úplně zachovalých až po ruiny. Všude kolem je džungle, jen v okolí staveb je vyrubaná - to udělali už Francouzi, když to tu objevili. Chodí se tam pěšinkami v džungli, na ruinách rostou keře, celé to je v hlubokém údolí. Prostě celkový dojem je moc pěkný. Jen to strašné vedro! Člověka to úplně vysává. Trochu chládku se dá najít jen mezi stromy. 
Večer jsme si pustili televizi (pokoj za osm dolarů, to už musí být někde znát) a nevěřili svým očím. Nevěděli jsme, jestli se díváme na skutečné zpravodajství, nebo na nějaký akční film! Ukazovali totiž zrovna záběry, na nichž dopravní Boeing likviduje World Trade Centre. Večer jsme si na internetu ověřili, že všechno, co jsme viděli, byla pravda, navíc jsme zjistili, že nám kvůli jazykové bariéře ušla informace o tom, že unesená letadla byla celkem čtyři.
Pátek 14.9.2001 -  den
V osm odjíždíme autobusem do Hue, na večer už pak máme koupenou jízdenku do Hanoje.
První zastávku jsme měli hned nedaleko Hoi An, v takzvaných Mramorových horách. Je to skupina pěti kopců (pro buddhisty představují pět elementů tvořících svět - vodu, dřevo, oheň, zlato a zemi). V městečku pod horami se neprodává snad nic jiného než mramorové sochy. Hlavní ulice je tvořena pouze obchody s tímhle zbožím. Z našeho autobusu jsme se tam šli podívat jen my dva a brzy jsme byli obklopeni skupinou asi osmi žen, z nichž nás každá vehementně zvala do svého krámku, když jsme šli kolem: "just see, no buy, no problem!" Ovšem když jsme si jeden z obchodů skutečně prošli a odmítli všechno, co nám tam nabízely, dámy moc potěšeně nevypadaly.
Později se jede přes horské sedlo Hai Van, které odděluje sever a jih Vietnamu. Je odsud hezký rozhled na moře, my ho ale bohužel měli zastřený oparem. Dole za sedlem je pláž jménem Lang Co. Tam jsme se stavovali na oběd. Pláž byla snad ještě hezčí než ta v Nha Trangu! Tady totiž není nikde žádné město, které by přitahovalo turisty, jen malá ves a palmové háje. A zase nikde ani noha!
Asi ve dvě hodiny jsme byli v Hue. Nechali jsme si jen potvrdit jízdenky na svou noční cestu do Hanoje (dnes to prý místo v šest pojede už v pět, protože některý z cestujících spěchá na letadlo) a šli se projít po městě. Batohy jsme nechali v Qeen Cafe, odkud večer budeme odjíždět. Padesátitisícové vstupné do Starého města prý není ekvivalentní tomu, co tam je po válce k vidění, takže jsme si ho prohlédli jen zvenku. 
Autobus nevyjel v pět, ale asi o 15 minut později a ještě nabíral lidi v jejich hotelích. Ukázalo se, že ti, co spěchají na letadlo, jsou naši známí z předminulé noci, kdy jsme s nimi jeli z Nha Trang do Hoi An. Je to skupina mladých Belgičanů, kteří velkou část noci popíjeli víno a dělali v autobuse bordel, pokřikovali, zkrátka byli nesnesitelní a neutišitelní. My tentokrát sedíme úplně vpředu, zatímco oni úplně vzadu, tak to snad bude lepší.
Belgické halekání k nám sice zezadu doléhalo jen slabě, užili jsme si ale zase halekání vietnamského. Posádka autobusu se skvěle bavila tím, že naplno pouštěla rádio (a zesilovač byl slušně výkonný) a zplna hrdla pěla s místními hvězdami šoubyznysu jejich songy. Na závěr si vždycky nezapomněli hlasitě zaaplaudovat. Kolem desáté je to zaplaťbůh přešlo. Ve tři čtvrtě na jednu jsme píchli, ale za patnáct minut byla rezerva na místě a jelo se dál. 
Sobota 15.9. 2001 -  den
Ačkoli jsme nakonec večer vyjeli až ve čtvrt na sedm (byly nějaké zmatky ohledně údajně ztraceného cestujícího, šlo o omyl), v Hanoji jsme tři hodiny před plánovaným příjezdem - už v sedm hodin! Máme velmi komfortní pokoj v hotelu Prince (8$). Když jsme se trochu vzpamatovali po dlouhé noci, šli jsme hledat bankomat, který tu podle průvodce má být - podařilo se nám bez problému vybrat 1,5 milionu dongů (asi 100$), čímž bychom už měli mít definitivně pokryty všechny výdaje až do odletu - i s nějakou rezervou. 
Prošli jsme si hanojské staré město - jsou tu uličky pojmenované po různých řemeslech a příslušné zboží se tam dodnes vyrábí a prodává. Například boty, šperky, květiny, plechové zboží, oblečení, koření, buddhistické oltáře atd.
Kolem poledne jsme si šli trochu odpočinout do hotelu. V recepci jsme si na zítra koupili třídenní výlet do Halong Bay (2x32$). Zvolili jsme o něco dražší variantu s trekem džunglí. 
V A-Z Qeen café jsme si pak na středu koupili jízdenku zpět do Hue (měli to tu bezkonkurenčně nejlevnější) a šli se podívat na Ho Či Minovo mauzoleum. Je podobně ponuře monumentální, jako to na Rudém náměstí, hlídají ho vojáci v bělostných uniformách, které jim opravdu sluší. Podle průvodce by touhle dobou měl největší z Vietnamců dlít na rekondiční kůře u odborníků v Moskvě, ale stejně sem ve středu zajdeme, co kdyby byl ještě doma - takové opomenutí bychom si v životě neodpustili!
Neděle 16.9. 2001 -  den
V sedm nám jel autobus. Sbaleno jsme měli už od večera. Jeden nacpaný batoh jsme nechali v hotelu a se dvěma menšími vyrazili na náš třídenní výlet. Nejprve nás čekalo 175 km po dálnici D5 do městečka Halong, kde jsme měli oběd. Halong je letovisko, už dnes je tu spousta turistů, vyrůstá tu ale řada nových hotelů a mám dojem, že za dva-tři roky to tu bude úplně k nepoznání, už teď je to tu až příliš turistické. 
Nalodili jsme se a vypluli do zálivu Halong, který je plný ostrovů, strmě se zvedajících z hladiny. Jsou to maličké útesy i veliké ostrovy porostlé džunglí. Celkem jich tu je přes 3000, z toho asi 900 pojmenovaných. První zastávka byla asi po hodině plavby - vystoupili jsme na jednom z ostrovů, vystoupili po strmých schodech asi 50 m a ocitli se před vchodem do Jeskyně sestupujícího draka (Thien Cung). Jedná se o několik dómů s rozměry řádově stovek metrů. Strop je vysoko a všechno je porostlé krápníky od maličkých až po mohutné několikametrové pilíře. Za americké války se tu skrývali severovietnamští vojáci. Řada ostrovů je prý dosud neprozkoumaná a nejspíš je tu ještě mnoho nepoznaných jeskyň. 
Po další půlhodince plavby jsme zakotvili v malé zátoce mezi útesy a průvodce vyhlásil dvacet minut volno "for swimming". Překrásné místo, teplé klidné moře, uprostřed zálivu tichá loď, kolem sedmdesátimetrové stěny útesů, neskutečná nádhera!
V půl šesté, po čtyřech hodinách plavby, jsme na ostrově Cat Ba. Autobusy nás dovezly k hotelu. Zítra v je 7:45 snídaně, pak vyrážíme na 15 km dlouhý trek džunglí - prý přes šest vrcholů a kolem Žabího jezera. Dnes s námi to horko dost cvičilo, tak uvidíme, jak to bude zítra.
Pondělí 17.9.2001 -  den
Ve tři čtvrtě na osm je snídaně. Stařičkým autobusem pak vyrážíme na cestu k národnímu parku Cat Ba. Po cestě je ještě možné se jít podívat do bývalé vojenské nemocnice skryté v jeskyni, vstupné nám ale připadalo vysoké, takže jsme to oželeli.
Chvíli po desáté vyrážíme na náš trek. Má být 15 km dlouhý a vést přes šest kopců. Hned během prvních pár kroků jsem se začal hrozně potit, teklo ze mě proudem ze všech stran. Oblečení jsem měl totálně promočené. A takhle to vydrželo celých dalších 5 hodin. 
Šli jsme džunglí, všude kolem rostly takové rostliny, co u nás známe leda z botanické zahrady - a k tomu ty strašidelné zvuky! Průvodce tvrdil, že to není žádná šelma, co by nás snad chtěla sežrat, prý to jsou jen cikády. Věřte mu něco takového! Těmi šesti horami se ukázalo nikoli šest vrcholů, ale šest strmých stoupání do sedel. Rozhledy tam vůbec žádné nebyly, všude byl jen les a liány. 
V propozicích výletu bylo napsáno (a několikrát jsme to vyslechli i od průvodců), že je to náročný výlet, na který je třeba mít dobré trekové boty. Já se spolehl na své sandály od firmy Triop, Hanka šla v maratonkách. Někteří z našich spoluputovatelů měli klasické trekové boty, jeden dokonce mohutné kožené pohorky. Ale byli tam i tací, co měli jen lehké sandály. A jeden pán dokonce vyrazil v plátěných hotelových trepkách. Když ho na to na začátku průvodci upozorňovali, žertoval, že Vietkong nechodil v ničem jiném. Brzy ale zjistil, že na tuhle trasu to opravdu není ideální obuv a začal si stěžovat. Chtěl jít zpátky. V takových botách vyrazit na jakýkoli výlet (když vím, že bude měřit 15 km) je bláznovství, takže si nezískal sympatie ani vůdců, ani zbytku výpravy. Zpět se navíc jít nedalo, autobusy už tam nebyly a my bychom tam jenom zůstali trčet. 
Pravda ale je, že to bylo skutečně enormně vyčerpávající, nikdy bych nevěřil, že se vydržím takovou dobu tak intenzivně potit. Ostatní na tom byli podobně a postupem času začalo hodně lidí mít pocit, že už nemůžou. No, nakonec jsme to všichni, včetně pána v trepkách, došli. On tam své trepky samozřejmě úplně odepsal, už cestou je spravoval liánami a igelitovými pytlíky. Cítil se ublížený a rozhodl se být uražený, takže odmítl i nabídku průvodce, že si mohou boty spolu vyměnit. 
V malé vsi na kraji džungle jsme dostali oběd, po široké cestě došli k maličkému přístavišti a lodí dopluli zpět do města. Cestou ještě byla pauza na koupání - tentokrát se sluncem zapadajícím za útesy, větší kýč už snad na světě k vidění není - a přece je to realita... 
Úterý 28.9. 2001 - den
Dnes máme v plánu jen návrat do Hanoje. Po snídani jedeme autobusem zase do přístavu a po troše zmatků nasedáme na loď. Hladina je díky odlivu asi o 1,5 m níž, než jsme ji tady zatím kdy viděli, takže cestou můžeme obdivovat převisy, které moře vyhlodalo do útesů v Halong Bay a otvory, kterými je někde vidět na druhou stranu. Na dvacet minut je zase koupací pauza a kolem poledne jsme zase zpátky na pevnině. Oběd jsme měli v téže restauraci jako při cestě sem a s jedinou zastávkou frčíme zpátky do Hanoje. 
Hotel, kde jsme prve bydleli, je plný, ale ochotný personál zavolal taxíka a na vlastní náklady nás dopravil až do nějakého svého spřáteleného hotelu. Tam nám sice chtěli naúčtovat za pokoj 10$, ale po krátké diskusi slevili na osm, stejně jako v tom minulém. Večer na mě leze nějaké rýma, takže jdu brzy spát. 
Jediná zajímavější událost dnešního dne je ta jízda v taxíku - ukázalo se totiž, že náš řidič strávil osm let jako mechanik v NHKG Ostrava. Mluvil stále ještě docela slušně česky.
Středa 19.9. 2001 -  den
Poslední den v Hanoji. Jdeme do Ho Či Minova mauzolea. Otevřeno je od 7:30, takže jsme vstali už v půl sedmé, ještě na pokoji si dali k snídani meloun a banány a chvíli po sedmé jsme vyrazili. Asi ve tři čtvrtě na osm jsme tam. Je tu zdarma úschovna, uvnitř u sebe nesmíte nic mít. Pomalu se začínají sjíždět autobusy s turisty, ale zatím jich není mnoho, přece jen je ještě brzy ráno. Museli jsme počkat, až přijde nějaká větší výprava, a seřadit se do dvojstupu. Teprve potom jsme v takovémto útvaru směli jít od vojáka k vojákovi až před budovu mauzolea. Tam čekal důstojník, zasalutoval nám a celou cestou mauzoleem nás doprovázel. Žertující turisté postupně utichali a při pohledu na slavnou mrtvolu jim úplně došla řeč. Strýček Ho se obchází ze tří stran, podobně jako Lenin v Moskvě. Zatímco u V.I.L. si vůbec nejste jisti, zda tam nějaké sklo v sarkofágu je, zdejší je krabaté a je zřetelně vidět.
Všemu tomuhle cirkusu ale chybí taková ta ruská ponurost a patos, které zažíváte v Moskvě. Působí to tu spíš jen jako turistická atrakce.
V hotelu jsme sbalili batohy, odnesli je do A-Z Queen café a šli courat po městě. Snědli jsme nějaké dobroty, zašli napsat maily domů a za hodinku vyrážíme zpět na jih.
Čtvrtek 20.9. 2001 -  den
U autobusu se nakonec sešla spousta lidí, takže byl skoro plný. Měli jsme ale štěstí a také i díky našim bohatým zkušenostem, jak to tu v autobusech chodí, se nám podařilo zařídit, že každý z nás měl pro sebe celou dvojsedačku, takže jsme se celkem vyspali. Skoro s dvouhodinovým zpožděním, těsně před dvanáctou, jsme dojeli do Hue. Za 7$ máme slušný pokoj s klimatizací hned za A-Z Queen café. Koupili jsme si na zítra zájezd do Demilitarizované zóny a na pozítří odpoledne jízdenky do Ho Či Minova města, pak jsme šli něco nakoupit na trh. Zbytek dne jsme si dali odpočinek, prali jsme atd. Volno nám oběma prospělo.
Pátek 21.9. 2001 -  den
Už v šest hodin ráno vyjíždíme na zájezd do demilitarizované zóny (DMZ).Po Ženevských dohodách z roku 1954 byl Vietnam rozdělen na severní a jižní část. Za dělící čáru byla určena 17. rovnoběžka, jako skutečná dělící čára se ale ustavila řeka Ben Hai, která rovnoběžku poměrně přesně kopíruje. A právě v okolí této řeky se odehrály nejkrvavější bitvy války. 
Naše první zastávka je u torza kostela ve vesnici Quang Tri. Pak jsme odbočili na silnici číslo 9, vedoucí směrem ke Kambodžské hranici. Jeli jsme kopcovitou krajinou, pomalu stoupající k horám. Kopce jsou tu porostlé jen travou. Američané totiž džungli zlikvidovali pomocí defoliantů a napalmu, aby přerušili takzvanou Ho Či Minovu stezku, kterou Severní Vietnam zásoboval Vietkong na jihu. Eroze pak odnesla půdu a všechny ty džunglí zarostlé kopce jsou dodnes holé. Ani odlesňování, ani řetěz základen však zásobování Vietkongu nepřerušil, později se ukázalo, že 80% zboží putovalo po moři. Od silnice jsme si mohli prohlédnout strmé skalisko zvané Rockpile, jeden z významných postů americké armády. Navštívili jsme ves s jakousi minoritní skupinou obyvatel a mohli si vyfotit staré ženy, které od kouření dýmky mají úplně černé zuby. Dalším cílem byla bývalá letecká základna Khe Sanh. Leží na krásné náhorní plošině (ve vietnamštině ten název znamená něco jako "krásné místo") a na jaře 1968 se tu odehrála asi nejkrvavější bitva války - zahynulo tu okolo pěti set Američanů, přes 10 000 Severovietamců a nespočet civilistů. Základna byla ostřelována Severovietnamci. Prezident Johnson rozhodl, že musí být za každou cenu udržena - a v následujících 9 týdnech bylo na její okolí svrženo 100 000 tun výbušnin a desítky tisíc tun defoliantů včetně napalmu. Nebylo to však moc účinné, nepřítel byl u základny tak blízko, že hrozilo bombardování vlastních lidí. Severovietnamci se navíc nikdy nepokusili základnu dobít. Celá bitva jim posloužila k odvedení pozornosti a vázání sil USA před jejich vlastní ofenzívou Thet. Ta sice byla odražena, ale zpravodajství o ní a především o bojích u Khe Sanh vedlo k obratu veřejného mínění v USA. Začalo se ukazovat, že válka není tak pod kontrolou, jak vláda tvrdila a začaly narůstat tlaky, které nakonec vedly k úplnému stažení USA z války. Dnes jsou tu jen kávové plantáže a malé muzeum s pár fotografiemi. Kolem chodí prodavači, od kterých si můžete koupit kulku, nebo pomuchlanou americkou vojenskou známku. 
Poslední zastávkou byla vesnice Vinh Moc. Když v roce 1966 začali Američané masivní dělostřelecké a letecké útoky na Severní Vietnam, stala se celá tato provincie nejbombardovanější oblastí světa. Na okolí Vinh Moc spadlo celkem 11 500 tun výbušnin! Místní obyvatelé proto vyhloubili asi 2600 m tunelů v hloubce mezi patnácti a šestadvaceti metry. Tyhle tunely jsou prostornější nežli ty v Cu Chi, protože nesloužily jen pro denní ukrývání gueril, ale po celé dva roky tu v nich žily celé rodiny. Dokonce se tu narodilo i 17 dětí!
Po válce už nikde moc stop nezůstalo, ale její následky se projevují jinak - v důsledku používaní herbicidů a jiných chemikálií Američany se dodnes rodí 7% vietnamských dětí s tělesnými deformitami. 
Večer, když jsem byl ve sprše, se stala divná věc. Někdo zaklepal, Hanka otevřela - a vešla nějaká paní s televizí. Donesla televizi dovnitř, postavila ji na stolek, zapojila do zásuvky, zapnula ji a zase odešla, aniž by při tom řekla jediné slovo. Takže teď máme na pokoji televizi... Chytneme ovšem jen tři vietnamské kanály.
Sobota 22.9. 2001 -  den
Konečně zase jeden den bez vstávání. V klidu jsme sbalili a vyklidili pokoj. Ve dvě nám to jede do Saigonu, takže jsme si batohy nechali v recepci a šli si půjčit kola. Byly to stroje, které toho očividně hodně zažily, navíc nešla zvednout sedla, takže to bylo fakt nepohodlné. Vyrazili jsme hledat hrobku To-Dua. Bylo to pár kilometrů a i podle přibližné mapky v Lonely Planet jsme to našli na první pokus. Dovnitř jsme nešli, vysoké vstupné prý neodpovídá tomu, co se tam dá vidět. Chtěli jsme udělat okruh kolem Hue, ale Hance se udělalo nevolno (zřejmě v důsledku antimalarik, co jsme ráno spolykali), takže jsme to trochu zkrátili a kolem poledne jsme zase zpět ve městě. Ve dvě hodiny vyrážíme velkým autobusem do Hoi An, tam nás přeloží do mikrobusu (většina spolucestujících zůstává, přibyli ale noví) a kalíme to dál na jih. Řidič jede jako šílenec, úplně ignoruje katastrofální stav silnice, chvílemi máme pocit, že chce urazit nápravu, jindy zase, že se nás snaží v autobuse umlátit.
Neděle 23.9. 2001 -  den
Cestovní den. Před osmou ráno jsme v Nha Trangu. Máme čas na snídani, pak nastupujeme do dalšího autobusu a jedeme dál. Autobus je pohodlný, silnice dobrá, alespoň jsem mohl dospat drsnou a dlouhou noc. V půl sedmé večer, tedy po víc než osmadvaceti hodinách cestování jsme zase zpátky v centru Ho Či Minova města. Během půl hodiny si stačíme najít hotel (8$) a zaplatit na zítra čtyřdenní výlet do delty Mekongu. Pak internet - napsat maily, večeře a spát.
Pondělí 24.9. 2001 -  den
Asi v devět hodin vyrážíme do delty Mekongu. Nejprve autobusem k řece, do města Cai Be. Tady je plovoucí trh, ale v jedenáct hodin už se tam toho moc neděje. Zítra si ho prý užijeme víc. Loď nás dovezla k místní výrobně "poprice" (od popcorn). Nad ohništěm tu stojí veliká pánev naplněná žhavým suchým pískem. Do toho se nasype neloupaná rýže a na horko reaguje podobně jako kukuřice - každé zrnko jakoby "exploduje". Pak se to všecko přesyje, písek spadne zpět do pánve aby se tam žhavil pro další várku rýže. Na sýtu pak zbudou - burizóny! Ty se jedí tak jak jsou, nebo se ještě vaří a míchají s dalšími ingrediencemi až vznikne hustá kaše, která po ztuhnutí ve formách tvoří hmotu ne nepodobnou našemu chlebu, co se mu říká polystyrén. Tady je v tom ale med a všelijaké oříšky a chutí to připomíná spíš nějaké müsli. Moc nám to chutnalo.
Pak jsme se stavovali na oběd, měli jsme trochu času i na nějakou kratší procházku po ostrově a mostech přes kanály. Dál jsme pluli do města Vinh Long a tam přesedli do autobusu. Náš průvodce využil toho, že má v ruce mikrofon a rozhodl se, že nám zazpívá! Zpíval francouzsky a vietnamsky. Kde jinde se člověku něco takového stane? Ve vesnici Cai Von jsme zase přesedli na loď a asi hodinu se plavili do města Can Tho, prý největšího města v širokém okolí. Ubytovali jsme se v hotelu.
Na večeři jsme šli do restaurace, která byla netradičně ve druhém patře a měla tak krásný výhled na nábřeží. Dali jsme si s Hankou žáby na Vietnamský způsob a hada na houbách. Tuhle povinnost tedy máme odškrtnutou. Žáby chutnaly tak nějak obyčejně, maličké kousíčky masa na křehkých kůstkách - prostě žáby. Had připomínal tuhé hovězí, lišil se od něj hlavně trojnásobnou cenou. Prý je ale velmi zdravý, stejně jako "snake vine", kořalka, v níž se macerují celé kobry. Slibovaná ochutnávka téhle speciality se neznámo proč nekonala. Nemohli jsme si tak vyzkoušet její účinky na bolesti zad, potenci ani nespavost.
Ještě jsme si mohli zaplatit dvouhodinovou plavbu lodí - na jedné se hraje moderní hudba, na druhé tradiční Vietnamská hudba. Obojí jsme oželeli.
Úterý 25.9. 2001 -  den
U snídaně jsme byli první, jediní včas. Zaspal i průvodce. První dnešní atrakce je výroba rýžového papíru a rýžových nudlí. Rozvařená rýže se tu peče ve formě placek (to je ten papír), ty se pak suší na slunci a krájejí na nudle. Pak jsme viděli mlýn na rýži. Před obědem jsme ještě asi hodinu proplouvali jedním velmi úzkým kanálem obklopeným palmami, které kvůli vysoké hladině často rostly přímo z vody. Všechno tam vonělo, bylo to nádherné. Viděli jsme tam růst i pro nás naprosto neznámou věc - vodní kokosy. 
Po obědě jsme se přesunuli autobusem a lodí k ptačí rezervaci. Je to místo, kde žijí tisíce bílých a černých ptáků - asi nějakých volavek. Dá se tu vylézt po žebříku na vyhlídkovou plošinu a pozorovat ta ohromná kvanta ptáků soustředěná na maličké ploše. Když jsme se pak procházeli kolem, přidal se k nám takový malý kluk, chytil se Hanky za ruku a tvářil se, jako že se chce kamarádit. Spíš ale něco chtěl - jenže my s sebou nic neměli.
Úzkými kanály jsme dopluli zpět k širokému rameni, kde jsme nastoupili na velkou motorovou loď a v půl čtvrté vyrazili proti proudu Mekongu směrem ke kambodžské hranici. Řeka je rozvodněná a její hladina nekončí tam, kde obvykle bývá břeh, ale plynule pokračuje do krajiny. Některé domky místních obyvatel jsou těsně nad vodou, jiné jsou zaplavené. Tady to ale nikoho nepřekvapí, záplavy jsou tu každý rok. Dojem z takové úplně zaplavené krajiny je monumentální. Voda mezi domy, palmy čnějící z hladiny, děti, hrající si v kalné vodě, loďky uvázané na verandách a u stromů...
Proti proudu řeky jsme pluli celých pět hodin, za tu dobu jsme zhruba o 100 km dál, skoro u hranice z Kambodžou. Poslední dvě hodiny jsme pluli úplně potmě, soumrak byl nádherný. Západ slunce jsme si ale moc neužili, přihnala se jedna z prudkých tropických bouří a nechala po sobě spoustu mraků. 
Hotel v městě Chau Doc je dost ubohý, cestovka na téhle položce trochu šetří, jinak to byl ale moc pěkný den. Vystřídali jsme spoustu velkých i malých lodí a viděli mnoho pěkných a zajímavých míst.
Středa 26.9. 2001 -  den
Ráno jsme naložili bagáž zase na naši velkou loď. Pak jsme nasedli do motorizovaných rikš. To jsou takové dvoukolky připevněné k motocyklům. Jedna nás uvezla šest. Motorka musela sice mít ještě přídavné chlazení, sestávající z kanystru s vodou a hadičky přivádějící tu vodu nad blok motoru. Intenzitu kapání ovládal řidič malým kohoutkem. Z hory Sam, ke které jsme dojeli, byl překrásný rozhled na zaplavená území a do Kambodže. Zpátky u řeky jsme pak nasedli na takové ty veslice, co na nich veslař stojí vzadu, přepluli řeku a jeli se podívat do Chamské vesnice. Pluli jsme místy, kde normálně asi voda není. Viděli jsme třeba něco jako nízký jez - to tekla voda přes silnici. Přitom se tu silnice obvykle staví na náspech, aby zůstaly nad vodou, i když stoupne hladina. Chamové tu mají mešitu, jsou islámského vyznání. Ukázali nám, jak ručně tkají své látky. Paní zručně vyměňovala člunky s různobarevnými nitěmi a vytvářela barevné vzory.
Vrátili jsme se zpět k naší velké lodi a vydali se zpátky po proudu. Cestou se na palubě podával oběd. Jedna zastávka byla jen kvůli nám. Na rozdíl od zbytku skupiny, plujícího do Saigonu, jsme měli zaplacený výlet čtyřdenní. Vystoupili jsme na Tygřím ostrově, kde si nás převzal místní průvodce, pan Fu (nebo tak nějak). Bydlíme tu na privátě, nebo jak to nejlépe nazvat. Je to prostorná veranda s lehátky. Tygří ostrov má asi tisíc obyvatel a je zajímavý především tím, že odsud pochází 2. Vietnamský prezident - "strýček Ton". Je tu jeho muzeum a chrám, oboje uprostřed hezkého parku.
S průvodcem jsme jeli na vyjížďku na kolech. Ukázal nám pilu, tkalcovnu, kde se tkají sítě a moskytiéry a nakonec jsme zašli do pagody. Všude nás hostili čajem a pokaždé jsme dostali i nějaký zákusek - sušenky či ovoce. Pokaždé jsme chvíli poseděli a konverzovali, průvodce sloužil jako tlumočník. Hanka se všem moc líbila, prý vypadá jako Vietnamka! 
V pagodě mají zase nějakou speciální odrůdu buddhismu, založenou někdy začátkem 20. století - nějak je tady těch náboženství a jejich variant moc. Za pagodou byly tři stromy ověšené netopýry. Visela jich tam spousta. Občas se zvedli a za hlasitého pískání začali kroužit kolem. Vypadali hrůzostrašně - neměli jsme problém uvěřit, že mají skutečně rozpětí kolem půl druhého metru. Děti ale prý nežerou, živí se ovocem.
Naše domácí nám večer rozestlala na verandě na lehátkách, rozvěsila moskytiéry a kolem deváté jsme zalehli.
Všude na ostrově nás zdravily děti, náš průvodce s nimi byl velice zadobře, občas jsme i nějaké svezli na nosiči.
Čtvrtek 27.9. 2001 -  den
V půl osmé máme snídani a pak se jede lodí na plovoucí trh. Na lodi jsou dvě ženy, které ji střídavě řídí, průvodce a my dva. Trh je hezký, spousta lodí naložených banány, ananasy, kokosy... Prodává se tu: vodní kokos, vodní lilie, sladké brambory, různé dýně a melouny, ananas, kokosy, banány, cukrová třtina... 
Za 30d jsme koupili dva krásné ananasy a za další 2000d vodní kokos. To je taková velká koule tvořená menšími plody a vážící snad 7 kg!
Cestou zpět jsme se ještě stavili v muzeu strýčka Ton-a. Mají tu boty, které vlastnoručně vyrobil pro svého bratra, maketu jeho domu v Hanoji, větrák, který používal v letech 1963-1978 a podobné zajímavosti. Naproti muzeu stojí chrám strýčka Ton-a a nedaleko jeho rodný dům. 
S pomocí pána a paní domácích jsme se probili do vodního kokosu. V souladu s tím, co nám říkal průvodce, to opravdu nechutnalo nic moc. Asi tři čtvrtiny toho tu našim domácím necháme. Snědli jsme jeden z ananasů - byl vynikající. V přepočtu stál 4 koruny! 
Po obědě nastal čas odjezdu. Připlula loď s další skupinou turistů, kteří právě dokončovali svůj třídenní výlet a my přistoupili. Autobusem jsme se pak vrátili do Saigonu. Bylo znát, že voda v Mekongu stoupá, viděli jsme víc zaplavených domů nežli cestou sem před čtyřmi dny. A to se vrchol povodní očekává asi až za měsíc! Některé domy byly opuštěné, ale ve většině se žije i když je v nich voda, místní nemají na vybranou.
Pátek 28.9. 2001 -  den
Slušně jsme se vyspali, náš pokoj má klimatizaci i stropní větrák. Sice nás trochu zase pobodali moskyti (co se začalo přes den častěji zatahovat, zřetelně jich přibylo), ale zato máme TV s anglickým zpravodajstvím (CNBC) a ze šestého patra krásný výhled na střechy Saigonu. 
V Lufthanse jsme si ověřili své letenky a všechno je prý OK. Ovšem hledání té kanceláře bylo docela napínavé. Údajně má sídlit v ulici Dong Khoi na čísle 132-134. Tu ulici jsme prošli třikrát, než jsme zjistili, že Lufthansa je za rohem, v ulici kolmé k té naší, dobrých 50 m od ulice, jejíž adresu uvádí! 
Muzeum války nabízí pohled na Americkou válku očima vítězů, tedy komunistů. Jsou tu k vidění různé zbraně a mnoho fotografií jak z bojů (z Francouzi o nezávislost ve 40. a 50. letech a s USA a Jižním Vietnamem v letech šedesátých), tak z doby poválečné, dokumentujících důsledky války. Dají se tu vidět různé tělesné deformity dětí, jako důsledek použitých defoliantů, makety kobek, ve kterých byli věznění Severovietnamští vojáci atd. Venku stojí několik tanků, děl, letadel a bomb. Všechny vystavené zbraně jsou americké. 
Odpoledne jsme nakupovali suvenýry. Na trhu jsme po dlouhém smlouvání koupili 10 klobouků (3000d/kus), dvě trička, vonné tyčinky a pár dalších drobností.
Sobota 29.9. 2001 -  den
Dnes máme poslední celý den ve Vietnamu. 
Šli jsme do muzea výtvarného umění a prohlédli si sbírku "politicky korektních" obrazů a plastik. Ve vyšším patře pak byly historické památky, některé až ze 3. století.
Během courání jsme kupovali další suvenýry - pořídili jsme si nějaké obrázky, lahve s hadí kořalkou a nakonec i spoustu přepálených CD (1$/kus, za každých 5ks další jedno zdarma) a několik CD-ROMů s programy, které by u nás stály tisíce (a možná i o řád víc), tady byl ovšem jeden disk za 2$.
Poslali jsme domů poslední maily a utratili většinu dongů. Na zítra nám recepční na čtvrtou objednal taxíka a někdy po osmé večer letíme domů...
Neděle 30.9. 2001 -  den
Poslední den v kouzelném Vietnamu. Ještě jsme stihli zmoknout v tropické bouřce, dát si poslední vynikající místní jídlo, koupit bagety na cestu a už jedeme na letiště... 
Tak zase někdy, Vietname!