Vietnamské zápisky 
2001














(c) Hanka Kubíková, 2002

Obsah:



1.  den - Praha - Frankfurt - Ho Či Minhovo město (Saigon)

2.  den - Caodaistický klášter, tunely Cu chi

3.  den - Dalat

4.  den - Okolí Dalatu

5.  den - Nha Trang

6.  den - Nha Trang - chamské věže

7.  den - Hoi An - My Son

8.  den - Mramorové hory - Hué

9.  den - Hanoj

10.  den - Zátoka Halong

11.  den - Národní park Cat Ba

12.  den - Z Halong Bay do Hanoje

13.  den - Hanoj - mauzoleum

14.  den - Hué

15.  den - Demilitarizovaná zóna

16.  den - Hrobky v okolí Hué, odjezd do Hoi An

17.  den - Cesta do Saigonu

18.  den - Delta Mekongu - Vinh Long

19.  den - Delta Mekongu - Cai Rang - Cantho - Chau Doc

20.  den - Delta Mekongu - Chau Doc, Dračí ostrov

21.  den - Delta Mekongu - Dračí ostrov, Saigon

22.  den - Saigon - Muzeum války

23.  den - Saigon - Muzeum umění

24.  den - Saigon - Cholon


1.den - 7. září 2001 - pátek

Konečně dovolená! Po dlouhém plánování, měsících příprav, problémech s letenkami i vízy jsme večer ve čtvrtek 6. září 2001 odletěli z Prahy směr Frankfurt a potom Asie, Vietnam. Transport proběhl nad očekávání klidně,  letušky z Lufthansy nás stále krmily a jediné, co nás trochu vyděsilo, bylo mezipřistání v Bankoku - v hlavním městě Thajska bylo 100 F (asi 35 C), a k tomu tak 90ti procentní vlhkost. Ještě před stanoveným časem příletu, před půl pátou odpolední místního času, jsme dosedli na letiště v Ho Či Minhově městě, tedy v Saigonu.

Pasová kontrola dopadla dobře - sloužící důstojník sledoval hlavně nedalekou televizi, kde probíhal jakýsi životně důležitý fotbalový zápas (posléze se ukázalo, že všechny fotbalové zápasy ve Vietnamu jsou životně důležité). Celníka dokonce uspokojila i má odpověď, že zatím nevíme, ve kterém hotelu budeme bydlet (německý pár u vedlejší přepážky s tak neurčitou odpovědí neuspěl a  musel si nějakou adresu narychlo najít v Lonely planet). Náš jediný batoh dorazil taktéž bez problémů, ve  vstupní žluté kartě jsme prohlásili a podpisem stvrdili, že nevezeme nic, co by ohrožovalo mravní vývoj vietnamské mládeže, vyměnili  jsme dolary za dongy (kurs 1  ku 14 929, hádejte, v čí prospěch) a úspěšně vkročili do země. 

V davu před letištěm nás odchytil  taxikář s klimatizovaným vozem západní výroby s tím, že nás za 5 dolarů doveze do centra. Souhlasili jsme a udali čtvrť doporučovanou průvodcem jako místo se silnou koncentrací levných turistických hotelů. Taxikář už ale pro nás jeden hotel vybraný měl :-) Cestou z letiště jsme poprvé zahlédli typický život asijského velkoměsta. Cyklisté, motocyklisté, mladé  dívky,  svátečně ustrojené ve světlých či bílých šatech, rikšové, stařenky, ti všichni kolem nás projížděli, neustále na sebe troubili, pokřikovali, předjížděli se, vše celkem ukázněně a  s úsměvem. Do přeplněných ulic se otvíraly obchody, nálevny, půjčovny kol, motorek, internetové kavárny, hotely a všude proudily davy. Dusno, 31 stupňů celsia, ovšem v autě klimatizovaná zima. Taxikář nás dovezl do nějakého hotelu nedaleko udané adresy. Trochu podváděl - na tachometru měl 49 tis. dongů, tedy něco přes tři dolary, ale chtěl dohodnutých pět. Dostal je, ale v měně nikoliv tvrdé. Před hotelem se nás hned ujali majitelé a odvedli dovnitř. Nechali jsme si batohy u recepce a šli si prohlédnout pokoje. Hotel byl úzký, se strmým schodištěm. Nejprve nám chtěli vnutit velký pokoj se dvěma letišti za 14 dolarů, který jsme ovšem odmítli,  a  tak jsme nakonec skončili v menším pokoji, v posledním patře bez výtahu, za 10 dolarů na noc. Byla tu oddělená koupelnička se sprchou s teplou vodou a záchodem a také klimatizace a větrák. Čisté, příjemné, pěkný výhled. Vyčerpaně jsme padli  na postel - je to ale únavné, to cestování. :-)

Asi za hodinu (v 7 místního času) jsme vyrazili na obhlídku města, kde se mezitím setmělo. Totálně, protože navíc právě zhasla v celé čtvrti elektřina -  docela strašidelná procházka po neosvětlených ulicích. Naštěstí v sousedních částech města se svítilo, a tak jsme se tam přesunuli. Na rohu jsme si v pouličním stánku dali naše první vietnamské jídlo - nudlovou polévku s kuřecím masem a zeleninou - stála 7tis dongů  jedna (dvě za dolar) a byla docela dobrá. Prošli jsme se kolem zábavního parku a královského paláce, po ulicích jezdilo ohromné množství motorek, prostě páteční večer. V parku jsem zkusila zprovoznit mobilní telefon, ale ani na jednoho zdejšího operátora nemám se svým Paegasem roaming, takže telefon budu, zdá se, tahat měsíc zbytečně.  Došli jsme ke katedrále Notre Dame a pomalu se vydali zpátky. Nějak nám to podnebí nesedí, dusno, dost se potíme. 

Všude spousta lidí a šílené množství motorek. Parkuje se na chodníku, stačí sesednout a už   je tu hlídač, který za mírný obnos motorku přeparkuje a pohlídá. Dokonce rozdává i potvrzení o převzetí. Na ulici se žije, na ulici se prodává  a nakupuje, na ulici se spí - člověk si prostě na chodník natáhne nějaký igelit nebo látku, pod hlavu dá igelitku a sundá si boty ... A v zimě tady nezmrzne! Zahlédli jsme paní, která spala v hamace (houpací síť) natažené mezi dva kandelábry. Nad ní se houpala odhalená kabeláž zdejšího elektrického vedení, se kterým si nikdo moc starostí nedělá... Většina obchůdků  a bytů plynule přecházela do ulice a v každém takovém prostoru na čestném místě stál maličký, červeným agresivním světlem nasvícený buddhistický oltářík plný obětin pro domácí bůžky. Po stěnách domů lezly ještěrky - bezbarvé, tak 15 cm dlouhé, z další zvířeny jsme zahlédli   spěchajícího potkana. 

Vrátili jsme se do naší čtvrti a v malé kanceláři si na zítra koupili výlet do okolí Saigonu - do caodaistického kláštera a do proslulých tunelů Cu Chi. Stálo to 4 dolary na osobu a den, cena zdá se obvyklá, protože stejná ve všech cestovkách v okolí. No, nekup to... Zřejmě časem koupíme i další výlety. Vyjíždíme v 8 ráno. V pouličním café jsme si dali první vietnamské pivo - já značku Tiger Beer, Tomáš značku Saigon. Přinesli nám k němu sklenice s ledem, ale odmítli jsme, pamětliví všech dobrých rad ohledně zákazu konzumace místní vody. Stálo nás něco přes dolar. Příjemný začátek dovolené.

2.den - 8. září 2001 - sobota

Vstali jsme brzo, kolem sedmé, sbalili batůžek s věcmi na výlet a vyrazili k cestovce, na místo srazu. Ač na můj vkus velmi časné sobotní ráno, venku už to zase žilo, už se opět prodávalo a jezdilo na motorkách. Minibus přijel s mírným zpožděním  10 minut po osmé,  přibrali jsme pár Angličanů, Američanů a Holanďanů a zamířili směr   caodaistický klášter  v Tay Ninh  asi 100 km SZ od Saigonu.  Průvodce hovořil anglicky  (byť s výrazným vietnamským akcentem) a nenechal si ujít jedinou příležitost, jak nám nalít do hlavy cokoliv o své zemi. 

Mimo  jiné jsme se dozvěděli, že:
* Vietnam má kolem 77 milionů obyvatel a vláda se snaží regulovat porodnost - povoleny jsou jen dvě děti v rodině, jinak mají rodiče problémy se vzděláváním apod. Na řešení porodnosti měl náš průvodce ojedinělý lék:  elektrifikaci. Až  budou mít i v té nejzapadlejší vesnici televizi, přestanou se zabývat plozením dětí!
* Vietnam je vzhledem k výše uvedenému země mladých -  v zemi je 24 milionů studentů.
* Mír je ve Vietnamu teprve asi 20 let, předtím zemi okupovali postupně Číňané, Francouzi, Američané (tady se mluví o "americké", ne o "vietnamské" válce, jak jsme zvyklí), mezitím Vietnamci bojovali ve světové válce, mezi sebou ve válce občanské a válčili i s Kambodžou. 
* Vietnam je specifická komunistická země, protože se tu může svobodně podnikat a vlastnit majetek, je zároveň jednou z posledních čtyř komunistických zemí na světě (vedle Kuby, Číny a Severní Koreje)
* Vietnam patří mezi země s největší produkcí rýže a kávy na světě

Tohle všechno a ještě mnoho dalšího jsme se dozvěděli cestou do caodaistického kláštera. Mimo to udělal náš autobus ještě dvě zastávky - jednu u čerpací stanice, za kterou jsme objevili jakési mini-zoo s opicemi, medvídky a krokodýly, a druhou na hranici s Kambodžou, v cihelně, kde se vyrábějí  pálené cihly. Hlína z řeky Mekong se míchá s popelem, pak domorodci pomocí jakéhosi mlýnku vymačkávají dlouhý pás hlíny v profilu cihly, rozřežou ho na dané rozměry, usuší na slunci a nakonec vypálí.  

Silnice byla v hrozném stavu, a to šlo o zdejší hlavní tah do Kambodži - dálnici D5, která prý bude jednou spojovat Vietnam s dalšími státy - Thajskem a snad i Laosem. Originálně tu ve městech řeší nedostatek místa pro přidání dalšího pruhu silnice - prostě se zbourá jedna řada domů a postaví se znovu o několik metrů dál. Tomu říkám veřejný zájem...

Pokračovali jsme dál a průvodce nám věnoval přednášku  o caodaismu. Náboženství Cao Dai je vietnamská specialita a výmysl - vytvořil ho ve dvacátých letech 20. století učenec Ngo Minh Chieu, který chtěl dát dohromady to nejlepší z  křesťanství, buddhismu, konfucianismu, hinduismu, taoismu a snad i islámu. Tohle náboženství uznává jako nejvyšší a univerzální bytost Cao Dai, která se v dějinách převtělovala do řady historických osobností, považovaných za světce. Tak se jedním z hlavních uctívaných mužů stal i francouzský spisovatel Victor Hugo! Caodaisté byli vždy spíše na straně francouzských kolonizátorů, případně jihovietnamského režimu, takže po sjednocení byli v 70. letech caodaističtí vůdci popraveni a kláštery zabaveny. Až v roce  1985 došlo ke znovuobnovení a navrácení klášterů, hnutí by mělo mít momentálně kolem 2-3 milionů stoupenců - to tvrdí Lonely planet. Náš průvodce nás přesvědčoval, že  caodaistů je 7 milionů...

Vybaveni  teoretickými znalostmi jsme dorazili do chrámu Cao Dai Holy See z roku 1926. Taková malá soběstačná vesnička - kromě velkého chrámu taky nemocnice, kuchyně, altány, vítězné sloupy a k tomu zahrady. Ženy (hlavně stařeny) v bílém, starci v červených a žlutých tunikách. Bylo to nějak všechno hrozně barevné a kýčovité,  ba extravagantní. Pestrobarevné sloupy obtočené hady, pastelově zbarvené příšerky,  kopule ve tvaru zeměkoule, opakující se symbol božího oka, keře ve tvaru zvířat jak od Střihorukého Edwarda. Fotogenické. Zuli jsme  si boty, nechali je mezi stovkou ostatních a šli si prohlédnout interiér. Bohoslužby  se konají 4x denně - při rozbřesku, v poledne, při západu Slunce a v půlnoci, přičemž pro turisty jsou pochopitelně nejatraktivnější ty polední. Návštěvníkům byly v chrámu vyhrazeny ochozy prvního patra, odkud bylo možné přehlédnout dění v celém kostele.  Bohoslužba se nám nezdála moc akční, na balkoně hrála hudba, dole klečely postavy, mužské i ženské,  mniši a mnišky odění v pastelových modrých, červených, žlutých a bílých rouchách. Všichni zpívali, občas někdo z těch nejstarších vstal, něco někam přenesl a zase se posadil. Fotoaparáty cvakaly, videokamery vrčely. A před kostelem se houfovali prodavači chlazených nápojů firmy Coca Cola... 

Po této náboženské zastávce jsme se přesunuli do blízké vesnice na oběd. Rybí polévka, k ní rýže se zeleninou a pivo (52tis. dongů - něco kolem 3,5 dolaru) - dobré a bylo toho hodně. Asi hodinu pak trvala cesta do Cu Chi. Projížděli jsme po velmi špatných cestách venkovskou krajinou, rýžová pole, přelidněné vesnice, děti, buvoli, zboží. Téměř v každém domě byl v přízemí otevřený nějaký obchod - jen kupujících nebyl nějak nadbytek.

Vstup do celého komplexu Cu Chi stál 65 tis. dongů (4 dolary) na osobu. V místním kině jsme zhlédli propagační agitku - černobílý videofilm o krásném kraji, který padl za oběť krvelačným Američanům. Náš bodrý průvodce nás dle svého zvyku zahrnul  spoustou čísel o počtu zabitých, kilogramech min na každém čtverečním metru apod. V zásadě šlo o to, že na zdejším malém území se nacházelo téměř 250 km podzemních chodeb, ve třech patrech nad sebou asi 3-6-9 metrů pod povrchem, ve kterých se za vietnamské (tedy americké) války spolu s místními vesničany ukrývali příslušníci Vietcongu (komunisté jižního Vietnamu podporovaní Ho Či Minhem). Tunely paradoxně částečně ústily přímo u blízké americké základny a Vietcongské guerilly toho dovedně využívaly. Pod rouškou noci se vojáci vynořili v americkém táboře, pobili ve spánku pár mariňáků a zase zmizeli. Američané z toho šíleli, protože nebyli schopni nikoho chytit ani pochopit, co se děje. I když se jim podařilo pár tunelů objevit, nebylo možné je zničit - tunely byly pro americké vojáky příliš malé a těsné, navíc byly chráněny spoustou pastí, propadel a slepých ramen. Lstiví a chrabří Vietnamci mátli americké psy chilli kořením a pak vstupy do tunelů maskovali pro psy známým americkým pachem z ukořistěných uniforem. Američané celé území mnohokrát bombardovali, kropili napalmem a spoustou chemických zbraní, ale zlikvidovat zdejší posádku se nepodařilo. I když bomby zasypaly vrchní patra chodeb, vždy bylo možné schovat se ve třetím, nejspodnějším patře, které bylo proti náletům bezpečné  a které ústilo až do řeky.
 
Pak následovala samotná prohlídka areálu. Nejprve příšerné, Vietnamci vymyšlené a vyrobené pasti na lidi, resp. původně na tygry.... Stačilo jedno neopatrné šlápnutí a následoval pád do propadliště, na jehož dně trčely ostré oštěpy. Anebo železa, která člověka sevřela v oblasti žeber a každý pohyb znamenal jen hlubší pronikání železa do těla. Ostré hroty samozřejmě po vzoru rybářských háčků, takže se nedaly snadno vyndat... Američtí výsadkáři a průzkumníci tu neměli nejmenší šanci přežít a umírali v hrozných bolestech. Výstavka doprovázená  fotografiemi a barvitým výkladem průvodce v zelené uniformě Vietcongu. Následovaly  zničené tanky, krátery po pumách, střelnice, kde si za dolar můžete vystřelit z ruské nebo americké zbraně. Úkryty před bombami - do těsného prostoru, kam měl problémy nasoukat se i poměrně malý Japonec z naší skupiny, se vešli i tři lidé, zavřeli za sebou víko a strávili tu několik hodin čekáním na konec náletu. Něco pro klaustrofobiky. 

A nakonec zlatý hřeb: samotné tunely. Tak 120x80 - ty širší, prý o něco rozšířené pro účely turismu. V prvním patře nemocnice, kuchyně, obytné prostory, místnosti pro schůze a aktivy. Druhé a třetí patro -  kryty před nálety, studně. Zkusili jsme si nejprve širší tunely, nic moc. Těm, kterým tenhle zážitek nestačil, byla nabídnuta návštěva těch regulérně malých. Lilo z nás - v tunelech se nedalo dýchat, hýbat. Vpřed jsme se posouvali v podřepu, posléze jen po čtyřech, ještěže nám svítili. Na plazení nedošlo, ale stejně -  já přece nejsem větší než průměrně rostlý Vietnamec... strašný zážitek. V podzemní nemocnici se narodilo za války několik dětí. Průvodce nám tu taky vyprávěl fantaskní historku o tom, jak neměli krev pro raněné vojáky, a tak dávali jako první pomoc zraněným do žíly infuzi z kokosového mléka smíchaného s vodou a pak je teprve rychle transportovali do nemocnic v blízké Kambodži. Tohle myslím opravdu přehnal, budu se na to muset přeptat kamarádů lékařů. V polní kuchyni jsme ochutnali vařený maniok, často prý jediné jídlo, kterým se tu měsíce živili. Nic zvláštního. Zajímavý byl způsob odvádění kouře z kuchyně. Kouř byl veden několika dlouhými tunely daleko od místa vzniku a pak byl teprve vyveden na povrch - navenek to vypadalo jako běžné odpařování vody z tlejícího listí. V suvenýrech měli spoustu věcí vyrobených z nábojnic a pro nás exotické hady v alkoholu - to bude krásný suvenýr, určitě si je nenecháme na cestě zpátky ujít:-) Dobrý výlet!

 Do Saigonu jsme se vrátili kolem šesté večer, už se stmívalo. Dali jsme si na ulici večeři - polévku se žlutými nudlemi, nějakým masem, plody moře a zeleninou. Připsala jsem si vítězství - snědla jsem ji celou hůlkami. Pak jsme šli na internet, který je tu příjemně levný - každý jsme strávili asi 50 minut vyřizováním korespondence a zaplatili jsme něco přes dolar. Internetová kavárna byla plná turistů, vedle chatoval nějaký Číňan a obrazovku měl pokrytou písmem v podobě rozsypaného čaje... Koupili jsme si lístky na zítra - v 7:30  odjíždíme do Dalatu - horského městečka asi 300 km na sever (6 hodin cesty zřejmě i s přestávkou na oběd). Lístek stál 5 dolarů pro jednoho. 



3. den - 9. září - neděle

V sedm ráno jsme opouštěli hotel. V recepci, v šíleném horku a dusnu, spal na rozkládací matraci vedle dvou zaparkovaných motorek náš recepční - museli jsme ho vzbudit, abychom mohli zaplatit, vypadal docela mrzutě. Koupili jsme si  vodu a dvě bagety namazané sýrem Veselá kráva (6tis dongů obě). Před cestovkou už stál náš bus, naložili jsme batohy, Tomáš udělal pár fotek a skočil pro další dvě bagety (byly totiž báječně křupavé), dorazilo pár opožděných turistů a vyrazili jsme. 

Cestou jsme zahlédli velký saigonský přístav, pak jsme kličkovali dlouhými a ošklivými předměstími, chudinskými čtvrtěmi a skladišti na periferii Saigonu. První zastávku jsme udělali u jezera Langa, kde žijí "jezerní lidé". Přebývají v plovoucích domech a živí se hlavně rybolovem. O několik desítek kilometrů dál jsme odbočili z dálnice D1 do hor. Krajina se změnila - objevily se hory, plantáže gumovníků a vesnice utopené v zeleni.  Jak jsme postupovali výše, viděli jsme i kávovníkové a čajovníkové plantáže. Hory kolem byly zalesněné, některé palmy byly výrazně vyšší než ostatní, ze stromů visely liány. Prostě džungle a romantika. Trochu jako z Julese Verna anebo ze starých obrázkových knih o dálných krajích - takhle jsem si vždycky představovala Sumatru a Jávu (ovšem doplněné ještě o sopky a slony:-). 

Zastavili jsme se na oběd v docela příjemné restauraci, dali jsme si kuře s rýží a pivo  (4 dolary), pak jsme stavěli u vodopádů Lien Khuong na krátkou fotografickou přestávku.  V půl třetí jsme podle plánu dorazili do Dalatu. Dalat je horské letovisko s celoročně příjemným klimatem, protože teplota tu neklesne pod 10 stupňů ani v lednu a většinou se drží někde kolem 20 stupňů.  Místo objevil Pasteurův spolupracovník, francouzský vědec Jerzin koncem minulého století a doporučil vystavět tu město. Nápad se mimořádně zalíbil Francouzům, založili tu celou francouzskou čtvrť a uchylovali se sem za rekreací. Místo v horách, kde bylo příjemně a hlavně tu nebyla ta všudypřítomná malárie....  Dalatu se dodnes říká Malá Paříž a dokonce tu stojí i malá kopie Eiffelovky. Město uniklo bombardování, protože se tu nerekreovali jenom Francouzi a Američané, ale nedaleko odsud i příslušníci Vietcongu. Letní sídlo si tady pořídil i poslední vietnamský císař Bao Dai. I dnes patří Dalat mezi nejpopulárnější vietnamská místa pro trávení dovolené a jezdí se sem prý hlavně na  líbánky.

Proces hledání ubytování byl mimořádně snadný. Průvodce se už v autobuse všech vyptal, kde se chtějí ubytovat, turisté otevřeli Lonely Planet a navrhli nějaké alternativy. On nás pak sice vzal do jiného hotelu, ale stejně vybaveného, s tím, že slíbil, že nebude-li se nám líbit, ukáže nám další. Obvyklá praxe dohodnutých průvodců a majitelů hotelů, která nám  ušetřila chození po městě a komunikaci se zdejšími hotelovými nadháněči. Navrhnutý hotel se nám líbil, a tak jsme se tu za 5 dolarů na noc ubytovali v pokoji s koupelnou, teplou vodou, balkonem a televizí (dva vietnamské programy). Klimatizaci pokoj neměl, ale s ohledem na zdejší klima nebyla potřeba.

Zapsali jsme se v recepci  a vyrazili jsme do města. Na blízkém náměstíčku jsme si prohlédli místní Síň tradic - spousta fotografií z historie Vietnamu - od války, záběrů  Ho Či Minha, průvodů s alegorickými vozy atd. až do současnosti. Pak jsme se přesunuli na místní trh a žasli nad rozmanitostí zdejších plodů  - od známých jablek a hrušek, přes ananasy, melouny, banány, velké zelené grepfruity, maliny, ostružiny až k ovoci, které jsme nedokázali pojmenovat - dračí ovoce (červené, velikosti většího grepu), pak spousta ostnatých plodů -  velcí pichlaví ježci, malé červené pichlavé kuličky apod. Nádhera, těšili jsme se, až vše ochutnáme. Trh  pokračoval  kořením, cukrovinkami, květinami, drůbeží. Spousta vůní a vjemů.

Po silnici jsme došli k místnímu jezeru Xuan Huong, nechali si vnutit od prodavače sadu příšerně barevných pohlednic Dalatu, omrkli v  cestovce nabídku výletů s fotografiemi okolí (stejně jsme už v autobuse dostali letáček :-) a vyrazili do kopce k místní křesťanské katedrále. Vypadala naprosto tradičně, což byla úleva, protože cestou sem jsme z busu zahlédli několik příšerných  katedrálních novostaveb. Katolické náboženství je po buddhismu druhé nejrozšířenější ve Vietnamu, takže dnes, v neděli, byly všechny kostely cestou plné lidí (dokonce stály davy i venku). 

Po silnici jsme vystoupali až k místnímu Crazy house, jinak také Hang Nga Gallery and Guesthouse, bláznivému domu místní šílené architektky Hang Nga. Ta vystudovala architekturu v Moskvě a tady v rodném Dalatu pak postavila bizarní dům-strom, plný roztodivných místností a pokojů, nápadů a tvarů. Žirafa a v ní čajovna, klokan s mládětem jako kamna, aligátor jako stůl, orel-lampa, žádný nábytek v obvyklém tvaru, ani vana ne - celkem dost kýčovité. Mělo to prý symbolizovat návrat k přírodě, ale nějak se mi to nezdálo. Crazy house slouží jako galerie i hotel - dá se tu přespat za 20-60 dolarů a Američané z toho prý šílí nadšením. Místním se celá tahle atrakce prý moc nelíbí, ale nemohou nic dělat - autorka je dcerou Ho Či Minhova nástupce, bývalého presidenta, takže protekční dítě... Jako turistická atrakce to pochopitelně stojí za vidění i za těch 5tis. dongů vstupného. Od Crazy house jsme postoupili ještě kousek do kopce nad městem, k letnímu paláci posledního vietnamského císaře Bao Daie. Už bylo sice zavřeno, ale přesto jsme si aspoň prohlédli docela příjemnou a opečovávanou zahradu. 

Začalo se pomalu stmívat a hlad nás zahnal zpátky do města. Bylo ale teprve půl šesté a stolky s večerním pouličním jídlem se teprve začínaly rozkládat. Zaexperimentovali jsme si s nějakými ulitami - za 10 tis dongů jsme jich dostali celý talíř, včetně návodu, jak je jíst - uchopit mezi dva prsty a vysrknout. Trochu slizké... žádná zvláštní lahůdka to nebyla. Ještě měli hlemýždě a spoustu druhů mušlí - snad příště. Žádné další jídlo kolem cesty se nám nelíbilo, a tak jsme se vrátili zpátky na trh, kde bylo pořád živo - prodávala se tu čerstvá zelenina, živá i mrtvá kuřata a slepice, všichni nakupovali. Vybrali jsme si jednu paní, která prodávala naši oblíbenou nudlovou polévku s masem. Přišli jsme do největšího zmatku, takže než na nás přišla řada, sledovali jsme přípravu polévky:  

Prodavačka/kuchařka má u nohou vařič, na něm velký hrnec s polévkou (vývarem), vedle v míse či pytlíku rýžové nudle. Odebere porci do misky, vysype misku do cedníku a ten ponoří do horké polévky, aby se nudle ohřály. Polévkou se zároveň vypláchne a tím se ohřeje i miska. Do misky se z cedníku přesypou nudle, do polévky se strčí kousíčky syrového masa (no, že by se to příliš vařilo.... asi spíš jde o to trochu spařit salmonely...), pak se nalije na nudle, přidá zelenina a večeře je hotová. Pokud má někdo speciální požadavek, může dostat kousky hovězího nebo vepřového masa. Polévka se hned podává a jí hůlkami. Vážně - nudle, maso a zelenina se jí hůlkami a zbytek polévky se buď vypije z misky nebo zkonzumuje lžící. No, jestli tohle přežijeme ve zdraví.... bylo to ale jako obvykle velmi dobré a stálo to  pakatel - 8tis. dongů pro oba. 

Ještě jsme si cestou do hotelu koupili jedno dračí ovoce, zdejší specialitu, která roste jen ve Vietnamu. Když se červený plod velikosti ananasu oloupal, ukázala se bílá dužnina s černými jadýrky - chutnalo to trochu jako sladší kiwi. Dobrý zákusek.  Zítra ráno jedeme v 8 na výlet do okolí - do vesnice původních obyvatel hor - Latů, kam se prý nedá jinak než se speciálním policejním povolením, nebo s průvodcem, pak taky k nějakým vodopádům a snad i pagodám. Voda tekla teplá, ve vietnamské televizi reklamy na zahradní hnojiva, v noci pršelo.


4. den - 10.září 2001 - pondělí

Ráno bylo nevlídně. Dali jsme si v hotelu na verandě snídani - vaječnou omeletu a volská oka, která byla lehce rozteklá... asi riskuji, ale zvládla jsem tu krmi. V 8 hodin jsme se přesunuli do recepce a čekali na náš bus - dole seděl nějaký člověk s motorkou, který nám nabízel svezení a průvodcovské služby. Znal dokonce i Českou republiku. Vysvětloval nám, že jeho zemi těžko poznáme z okna turistického autobusu... "Joo, z motorky, to je jinačí pohled na svět". Naštěstí zrovna přijel objednaný minibus pro dnešní výlet. Naši spolucestující - holka ze Skotska, zaměstnaná po celý příští rok u jakési inženýrské firmy v Saigonu, a jeden příšerný ukecaný Australan.

První cesta vedla do vesnice Lat, kde žijí původní kmeny obyvatel zdejších hor, Latové. Jsou chudí, a vypadají jinak než Vietnamci - jsou podstatně tmavší, snědší. Dodnes žijí v matriarchátu - žena si bere muže, ten přináší věno, stěhuje se do domu manželčiny rodiny, kdyby chtěl náhodou odejít (v celé vesnici je jen 1, slovy jeden, rozvedený muž), odejde velmi nalehko... Majetek dědí dcery. Chatrče mají nízké, ovšem postavené na pilotách - nízké jsou prý proto, aby se tam dobře sušila rýže. Ve vsi jsme navštívili jakéhosi staříka, který mluvil trochu anglicky a trochu francouzsky. Pozval nás domů a vyprávěl nám o zvycích a legendách zdejšího kmene, o výrobě a konzumaci zdejšího vína, o životě Latů v době, kdy ještě kočovali, o přehradě, kterou postavili Francouzi a donutili je tak přestěhovat se a usadit, taky o svých šesti dětech (čtyřech studovaných dcerách) a nakonec nám zahrál na zdejší lidové hudební nástroje. Trochu skanzen, no... Venku nás obklopily děti, které pořád něco nabízely ke koupi, ale odolali jsme. 

Z vesnice jsme pokračovali krajinou po špatné silnici mezi kopci, které byly rozparcelované na malá úrodná políčka. Vláda přesídlila spoustu Vietnamců z přelidněného severu do této úrodné krajiny a oni to tu zrekultivovali a začali tu pěstovat spoustu zeleniny. Najde se tu většina druhů, které se pěstují i v našich zeměpisných šířkách - brambory, mrkev, květák, brokolice, salát, rajčata, okurky...  a sem tam i něco úplně jiného, jako čajové či kávovníkové keře. Mířili jsme k další zdejší atrakci - vodopádům Ankroét. Bohužel se ukázalo, že cesta se nedá projet, protože na ní pracovaly těžké stavební stroje, které silnici bouraly, aby postavily lepší. Vzhledem k tomu, že už to ale bylo jen kilometr, vydali jsme se k vodopádům pěšky - buldozer speciálně pro nás udělal cestu v nahrnuté zemině. Vodopády byly docela pěkné a vzhledem k nízkému stavu vody jsme se na ně mohli podívat i zezdola.

Od vodopádu jsme zamířili k Biologickému institutu, kde jsme absolvovali  prohlídku vycpané fauny a živé flory. Vycpaniny se už trochu rozpadaly, ale poznat se ta zvířata ještě dala - tygři, leopardi, medvědi, hadi a štíři - to vše tu žije anebo ještě nedávno žilo v horách. Dokonce i sloni, jen jsme si nebyli jisti, zda slůně bylo vycpané, nebo betonové:-) Květenu ale měli parádní, spoustu druhů orchidejí a dalších pro nás neznámých  květů. Nejvíc nás zaujal rudý květ banánu. 

A náš australský kolega pořád mluvil a neustále něco řešil  - manželství, rozvody, svobodné matky, výchovu dětí, pak nečekaně přešel na těžbu zlata atd. Před obědem jsme se ještě stavili v pagodě Linh Phuoc s mnohorukým Buddhou. Je to místní atrakce z rodu těch kýčovitých - na zahradě v betonu vyvedený celý příběh Buddhova života - bílý slon, matka opírající se o strom, přihlížející zvířata, Buddha na lotosovém květu se znamením výjimečného člověka na těle... Na protější straně zahrady pak stála zase jakási bájná zvířata v čele s desetimetrovým drakem. Vše barevné a kýčovité - oni si Vietnamci prostě na tenhle druh ozdob potrpí, úplně nejraději jsou, pokud sochám v pagodách kolem hlavy blikají barevné žárovičky.... 

Obědvali jsme ve městě (na vedlejší restauraci měli nápis "Doporučeno v Lonely Planet!") - dali jsme si nějaké docela dobré vietnamské jídlo a Australan zvolil steak a hranolky.... Odpolední program pokračoval Crazy Housem - vzhledem k tomu, že jsme ho už navštívili včera a zrovna tak i Skotka, prohlédl si tento architektonický "skvost" jen Australan. Pak se rozhodl, že se tu nechá portrétovat, a dlouze diskutoval podrobnosti - zda tužkou či v oleji a barvě, za kolik, za jak dlouho, zda by za stejnou dobu zvládli namalovat obrazy dva - pokud by se mu ten portrét líbil, vzal by ještě jeden matce... no prostě hrůza. Nakonec to nějak domluvil, nechal se vyfotit, zaplatil zálohu a ujistil se, že mu obraz ráno před snídaní doručí do hotelu. Zatímco jsme na něj čekali, prošla kolem sama "velká architektka", ta šílená ženská, co měla tuhle stavbu na svědomí - no aspoň nějaký zážitek. 

Další zastávka - palác Bao Dai, letní sídlo posledního vietnamského císaře, vila postavená francouzským architektem v letech 1933-8, prostorné a velmi pěkně architektonicky řešené. Zařízení je původní, anebo aspoň věrně napodobené, protože část vybavení si odvezla královna, když v roce 1945 odešla s dětmi do francouzského exilu. V roce 54 ji následoval i císař, ale před tím ještě stihl zplodit se svou milenkou dvě děti. V domě je spousta příjemných místností - moderně zařízené koupelny u každé ložnice, obýváky, místa pro odpočinek vybavená závěsnými sítěmi, přenosná sauna, jídelny, šatny. V domě žilo, včetně obslužného personálu, stabilně asi 20 lidí. Se svou první ženou, na kterou mimochodem Vietnamci dodnes vzpomínají jako na nejkrásnější ženu země (než si ji císař vzal, vyhrála několikrát soutěž krásy),  měl tři děti, které dodnes žijí - dvě princezny sídlí v USA a dodnes svobodný následník trůnu ve Velké Británii. 

Jeden ze sálů okupovala výstavka výšivek vietnamských žen - jakási místní továrna na vyšívané obrazy z Dalatu. Ta nejjednodušší výšivka se vyšívá 4 měsíce, ty složitější až 4 roky.  Vypadalo to docela pěkně, ale nikoliv jako věc, kterou byste chtěli mít doma pověšenou nad krbem. Ceny se navíc pohybovaly ve stovkách dolarů.

Poslední zastávka našeho výletu byla u povídavého a malujícího buddhistického mnicha v pagodě Lam Ty Ni - u Mr. Thucem. Je to místní cvok, který pořád maluje -  dle svých vlastních slov maluje velmi rychle - a všude má obrazy. V pagodě, v zahradě, v přilehlých prostorách a místnostech, na zdech, v haldách - stovky, tisíce a desetitisíce obrazů. Sám mnich nemá tušení, kolik jich je - Lonely Planet to odhaduje na 100 tisíc. Mnich je strašně populární, protože ho všechny cestovky v okolí zahrnují do svých programů. Mnich vezme turisty do pagody a pak už jim jen ukazuje své výtvory, vypráví, kde všude měl výstavu a kde ji ještě neměl. Obrázky taky prodává - jeden za pět dolarů - prý sbírá peníze na cestu kolem světa, kterou uskuteční, až dá dohromady 30 tisíc dolarů. Když už jsou všichni unaveni, mnich otevře další místnost, kde jsou... jak jinak ... stohy jeho obrazů. Inu, taky způsob, jak ke koupi přinutit každého.... Je pravda, že jeden velmi jednoduchý motiv bambusové větvičky se nám docela líbil, ale přece nebudeme tři týdny tahat v batohu obraz. Nakonec jsme museli mnichovi utéct... 

Odpoledne jsme zašli na internet (200 dongů za minutu), koupili jsme si jízdenky na zítra do Nha Trangu (6 dolarů jedna) a prošli se úzkými uličkami kolem řeky. Zkusili jsme nové ovoce - vypadalo jako zavinutý zelený pichlavý ježek. V hotelu jsme ochutnali, no.... uvnitř byla dužnina se žlutými plody velikosti švestky, ve kterých byla ještě pecka. Celé to chutnalo podivně - nevýrazně až mdle, trochu jako banán, ale byla tam vlákna, která připomínala žvýkačku - no ochutnali jsme a zbytek vyhodili a šli to někam zajíst. Tentokrát jsme na schodech u místního kina povečeřeli bagetu naplněnou vším, co prodavačka nabízela, zašli jsme do čajovny na zmrzlinu a čaj a vrátili se domů. Museli jsme vyvětrat, protože zbytek vyhozeného ovoce nám zcela otrávil ovzduší našeho pokoje.


5. den - 11. září 2001 - úterý

Vstávali jsme ve 3/4 na 7, protože vše potřebné jsme zabalili už večer. Dnes nás čekal přesun k moři - do města Nha Trang. Autobus měl přijet v 7:30 (tady to totiž tak úžasně funguje - koupíte si výlet nebo jízdenku do jiného města, a když platíte, tak se zeptají, v kterém hotelu bydlíte, aby Vás správně vyzvedli), ale měl skoro 20 minut zpoždění - až jsme se začali strachovat a paní z recepce šla do cestovky zavolat. Nakonec ale bylo vše v pořádku, nasedli jsme a vyjeli.  

První sanitární, fotografická a nákupní zastávka cestou byla v jakémsi průsmyku, odkud se rozprostíral skvělý výhled do okolí, ponořeného do lehkého oparu. Postupně hory ustupovaly, až se úplně ztratily v rovině. Z té vystupoval do daleka jediný kopec, na kterém byla už z dálky vidět úžasná stavba Chamských věží - celým jménem Po Klong Garai Cham. Věže se tyčily kousek nad silnicí, asi 6 km od města Phan Rang (smutně proslulého jako americká letecká základna za války). Dynastie Cham (anebo taky někdy Champa) vládla rozsáhlé říši rozkládající se na území dnešního středního Vietnamu zhruba od 2. století našeho letopočtu. Šlo o hinduistickou dynastii, a proto i chamské věže, kterých je po Vietnamu rozeseto ještě několik, jsou zasvěceny Šivovi a dalším bohům tohoto náboženství. Tyhle tři konkrétní jsou z konce 13. a začátku 14. století a zachovaly se ve výborném stavu. Za vstupné 5 tisíc dongů stál i  výhled do širokého rovinatého okolí. Po několika dalších kilometrech cesty jsme minuli ještě další dvě věže ( Po Ro Me Cham) - byly ovšem mladší (z 16 . století) a podstatně míň zachovalé (taky jsme u nich už nestavěli:-). Krajina kolem byla suchá, prašná, rovinatá.  I vegetace viditelně ubylo. Pak jsme se začali pomalu blížit k moři - lidé sušili na krajnici rýži, zase přibylo kokosových palem i banánovníků, o rýžových polích nemluvě. Taky se objevily nádrže a bazény sloužící k odsolování mořské vody.

Se zeměpisnou šířkou zřejmě souvisí i chování personálu - stavěli jsme na oběd v jakési restauraci, po které se ploužily otrávené a zamračené servírky, no skoro jako u nás doma. Doufáme jen, že to severněji nebude ještě horší. 

Kolem druhé jsme dorazili do Nha Trangu. Náš průvodce se už během cesty snažil o bussines - rozdal vizitky a propagační materiály své cestovky a lákal nás i na hotely. Dovezl nás k prvnímu, celé osazenstvo autobusu se šlo podívat, ale zůstali jsme jen my. Nevím proč - cena 7 dolarů za klimatizovaný a 6 dolarů za neklimatizovaný pokoj s koupelnou, balkonem a se snídaní nám připadala přiměřená. Bylo to sice ve třetím patře bez výtahu, ale zase přímo na ulici naproti pláži. Venku vedro, vyplnili jsme rychle přihlašovací lístky, které tu mají všude jednotné, ubytovali se a šli na pláž. Voda předčila veškerá má očekávání - tak teplé moře jsem asi ještě nezažila, teplota se určitě blížila 30 stupňům. Nádhera. A pláž bílá, písečná a BEZ LIDÍ! I Tomáš uznal, že je to velmi příjemné. Dokonce, a to už byl vrchol,  když jsme vylezli z vody, tak se nám zdál vzduch  chvíli chladný :-) Slunce peklo, kolem nás neustále někdo chodil a nabízel své služby - na prodej pečené kraby, čerstvé ovoce, manikúru, pedikúru, oholit nohy, foot massage....

Opalování nás moc dlouho nebavilo, tak jsme se sbalili a šli se projít po pláži - došli jsme docela daleko, až k místnímu přístavu, pak se ale dál vlévala řeka a nedalo se pokračovat. V sandálech se šlo po pláži dost špatně (bosky to nešlo kvůli odpadkům v přístavu), takže jsme se pustili přímo mezi chatrče s cílem dojít na silnici. Stali jsme se tak ale terčem zábavy místních harantů i dospělých - moc se bavili dvěma turisty v plavkách a v tričku. Vůbec se mi nelíbilo, jak na nás zírali a posmívali se, táhla jsem Tomáše pryč. Tomu to tam ale připadalo zajímavé. No nakonec jsem vyměkla, oblékla si kraťasy a s potěšením odtamtud vypadla. Na pobřeží jsme si pak dali výborný ananas - prodávají ho tu oloupaný, ozdobně okrájený, naporcovaný na čtvrtky, naražený na špejli - za 1000 dongů, což jsou asi 3 Kč. 

Nebrali jsme si na pláž foťáky, tak jsme se rozhodli, že se pro ně vrátíme do hotelu a půjdeme fotit, ale nakonec nás sprcha a větrák zlákal k siestě. Ven jsme vyrazili až za hodinku - na večeři a obstarat si na zítra lístky do Hoi An. Lístky jsme koupili přímo v recepci našeho hotelu - open tickets za 9 dolarů na osobu, odjezd zítra večer v sedm, předpokládaný příjezd do Hoi An o 12 hodin později. K večeři jsme si dali kuřecí polévku s nudlemi. Na pláži bylo překvapivě klidno - žádná hlasitá hudba či rozdovádění turisté, asi už i tady sezóna skončila. Místní se dívali - jako obvykle - na fotbal v TV. V cestovkách na pobřeží nám všude nabízeli výlety lodí na některý z místních ostrovů a místní turistickou atrakci - potápění se v Jihočínském moři. Dokonce se tu dá udělat i kurs. Nás to ovšem nenalákalo. Zašli jsme se jen pro informaci přeptat, kolik stojí lístky na vlak, abychom případně vyzkoušeli taky jiný dopravní prostředek, ale docela nás ceny nemile překvapily. I ta nejpřijatelnější místa na spaní v lehátkovém voze (tzv. tvrdá), by nás vyšla asi tak 3 krát víc než autobus (vzdálenost do Hoi An se dá ujet vlakem za 306 tisíc dongů - 20 dolarů, stejně tak jako za 570 tisíc - 35 dolarů, autobusem oproti tomu za 9 dolarů!). Zdá se tedy,  že zůstaneme věrni autobusům. 

Chvíli jsme ještě seděli na pláži a pozorovali zdejší zatraceně rychlé kraby a pak už jsme se jen přesunuli do hotelu spát. Zítra poprvé ráno nikam nejedeme, a tak nemusíme vstávat!


6. den - 12.září 2001 - středa

Tak tenhle den byl zcela krizový. Už v noci jsme dělali obranná opatření proti komárům (tedy pokoušeli jsme se - ukázalo se, že naše krabička do zásuvky, která má komáry odpuzovat, je sice moc pěkná, ale do redukce na zdejší zástrčky se nedá vstrčit). Pustili jsme aspoň naplno větráky a namazali se offem. Vstávali jsme kolem deváté. Slečna v recepci nám dala jakýsi snídaňový kupon do nedaleké kavárny - dala jsem si ovocný salát a Tomáš vajíčka. Když pak viděl mé krásné kousky ovoce, neodolal a za 7 tisíc dongů si ho přiobjednal taky.

Po snídani jsme si zabalili, deponovali batohy v recepci a šli ven. Cíl tohoto dne - návštěva chamských věží, vzdálených asi 2 km od centra. Dost daleko na to, jaké bylo vedro. Na druhou stranu jsme se díky tomu prošli čtvrtěmi, kudy ostatní turisté projíždějí pravděpodobně jen autobusy, taxíky či na sedátkách rikš, což bylo celkem zajímavé. Pozorovat třeba pouliční holiče, kteří na zeď připevní zrcadlo a před něj postaví židličku a jsou připravení kohokoli oholit, je docela zábava. Přes dva mosty jsme došli až ke věžím - vstup 4 tisíce dongů/osoba. Tyto věže byly podstatně starší než ty, které jsme navštívili cestou do Nha Trangu, postaveny byly snad již v 9.století. O co byly starší, o to byly v horším stavu. Výhled na město byl ale skvělý. Koupili jsme si vodu a odpočali si tady. Pak jsem naplánovala ještě vycházku na nějaký blízký mys, ale netrefili jsme správnou cestu a místo toho došli spolu s desítkami a stovkami studentů k místní rybářské univerzitě (ano, opravdu tu byl na škole nápis University for fishering!) 

Vrátili jsme se městem zpátky - bylo naprosto nesnesitelné vedro a z nás se jen lilo. Navíc se mi na nohou objevila má "cestovatelská vyrážka" - ekzém z potu a horka, který mám pravidelně vždycky v létě při nějaké té cestě do dálky. Ach jo. Dala jsem si na spravení nálady ananas. Přesunuli jsme se na pláž, pod opuštěný rákosový slunečník za dunami, kde nás snad nebude nikdo otravovat.  Spletli jsme se - nejprve přišel divný Vietnamec a sedl si k nám, nic neříkal, jen seděl. Fakt divnej. Vykoupala jsem se, Tomáš hlídal věci a pak jsme se vystřídali. Vietnamec beze slova odešel. Další kontakt - prodavačka mořských plodů, která nás nechala ochutnávat, ochutnávat a pak si to nechala velmi pěkně zaplatit. Stálo to asi tolik, co stejné jídlo v Čechách, ovšem v dobré restauraci. Naše chyba. Snědli jsme toho sice docela dost, ale je to poučení pro příště - nejdřív se ptát na cenu a až potom jíst.... Otrávilo mě to docela dost, ale největší zklamání dne bylo ještě přede mnou. Když jsme se po chvíli začali balit na cestu zpátky do hotelu, ukázalo se, že nám v mezidobí někdo ukradl Tomášovy sluneční brýle a moje skvělé speciální rozchozené kožené trekové sandále! No to mě teda fakt naštvalo. Tady se jinak než v pantoflích či sandálech chodit nedá, a já mám před sebou ještě skoro tři týdny pobytu! Došla jsem bosa do hotelu a byla jsem ráda, že mám před sebou aspoň náhradní tenisky, i když v těch se tady v tom horku chodit nedá. V hotelu jsme se nechali nasměrovat na zdejší trh, nechali si od recepčního poradit, kolik tu sandály tak stojí, a vyrazili na tržiště. Fakt slum. Ještě příšernější než vietnamská tržiště u nás. Boty měli, ale jaký...  zbytek Vietnamu tak absolvuji (tedy pokud se nerozpadnou) v těch nejpříšernějších plastových pěnových sandálech za 3,5 dolaru! V přesně takových, jaké se prodávají na tržištích u nás... Chci vidět, kolik toho vydrží a kolik toho v nich vydržím já. Bylo mi z toho do breku. 

V hotelu jsem si dala sprchu a pak jsem na záchodě narazila na příšerného škorpiona (teda aspoň myslím, že to byl škorpion - utekla jsem....). Autobus, kterým jsme měli jet do Hoi An,  naštěstí přijel včas, ale byl to malý mikrobus, u kterého jsme si o klimatizaci mohli nechat zdát. Navíc neustále přibývali lidi.... Tomáš zabral dvojsedačku u okna a já jednosedačku přes uličku, jenže pak se objevila pětice Belgičanů, nějací Australané a pár Evropanů, taky dva Vietnamci - ten poslední si pak vyklopil sedadlo mezi mnou a Tomášem. Vedro, hrozná silnice. Stavěli jsme na večeři, načež když jsme pak pokračovali v cestě, udělalo se Vietnamci vedle mě špatně a při rychlém přesunu a otvírání okna se mu podařilo částečně mi pozvracet kalhoty! Mám já tohle zapotřebí? Fakt super den! Že radši nechodím do práce....

Jo, a Belgičani se opili a byli šíleně hluční - nad každou dírou na silnici ječeli - hrůza. Vyměnila jsem si aspoň s Vietnamcem místo a díky tomu jsem mohla aspoň trochu spát (za cenu utlačování Tomáše, samozřejmě). O stavu silnice se raději nebudu rozepisovat...

7. den - 13.září 2001 - čtvrtek

Do Hoi An jsme dojeli krátce po šesté ráno. Zastavili nám u prvního hotelu, a i když se nám tak úplně nezdál, zůstali jsme tu. Po noci strávené v autobuse jsme byli dost unaveni a neměli jsme náladu na nějaké prohlídky pokojů a smlouvání. Takže v Hoi An za 8 dolarů, ale zase se satelitní televizí a kousek od centra. Pokoj ale ještě nebyl uklizený, takže jsme se jen převlékli, nechali si batohy v recepci a vyrazili na snídani. Dali jsme si ovocný salát a vynikající palačinku s banány a kondenzovaným mlékem  a k tomu čerstvý pomerančový a ananasový džus - super. Mezitím jsem v Lonely Planet nastudovala místní pamětihodnosti a zjistila, že nejzajímavější bude vyrazit na výlet do My Son (čte se mi šon), což je město v džungli, pozůstatky po bývalé říši dynastie Cham. Tahle dynastie tu vládla už někdy od 2. století n.l. zhruba do 17.století, což je nejdelší souvislé obývání jednoho místa jednou dynastií v celé asijské historii. Vládci říše Cham (nebo taky někdy Champa) byli čínského původu, jejich náboženstvím byl hinduismus.  Ptali jsme se v kavárně, jak se do My Son dostat - nabídli nám motorku za 4 dolary na den. Jen jsem nepochopila, zda svézt, nebo půjčit celou motorku. Prý je to asi 45 km daleko. No moc se mi jet na motorce nechtělo. Ne že bych Tomášovu řidičskému umění nedůvěřovala, ale proč by se měl učit jezdit zrovna tady?

Cestou do hotelu jsme se zkusili poptat v okolních cestovkách - bylo totiž dost brzo a dnešní výlet do My Son měl teprve odjíždět. Ve druhé cestovce měli volno - za 2 dolary na osobu nás vzali - odjezd za čtvrt hodiny:-) Autobusem jsme pak jeli skoro dvě hodiny - i Tomáš uznal, že na motorce bychom to asi sami nenašli.  Na silnici (krajnici) se tu všude sušila rýže - asi vrcholila sklizeň. Silnice se postupně změnila v rozbitou cestu, což znamenalo, že se blížíme k cíli. Zastavili jsme u jakési hospody, povinně si koupili vodu a vyrazili pěšky k bráně areálu. Zakoupili jsme lístky (celkem drahé - 2x 50 tisíc dongů) a přešli po dřevěném vysutém můstku přes říčku. Na  druhé straně na nás čekaly jeepy, kterými nás na korbě převezli asi 1,5 km - až k archeologickým památkám dynastie Champa. Cesta vedla docela divočinou - příjemná změna. Chamské věže v My Son jsou v dost špatném stavu. Není divu - za války tu měl Vietcong svoji základnu a Američané se do ní pochopitelně strefovali. Celkem úspěšně. Jinak celou tuhle lokalitu objevili, popsali a zpřístupnili Francouzi už v době své koloniální nadvlády. Věže a další stavby tvořily několik komplexů - vše bylo ukryté v okolní bujné vegetaci. Široko daleko byla navíc jen džungle - z vyznačených cest se nesmělo odbočovat kvůli nebezpečí nevybuchlé válečné munice a min. Bylo jako obvykle strašné vedro - inu pravé poledne. Zapomněla jsem si klobouk a šíleně jsem se potila (tedy nejen já, všichni). Na prohlídku jsme měli celé dvě hodiny, ale na slunci se nedalo delší dobu přežít, takže jsme si vše zběžně prohlédli a déle se zdrželi jen v interiérech, kde sluneční žár tolik neničil mozek. Ale i tak to byl moc pěkný výlet, My Son za návštěvu určitě stojí.

Autobus nás odvezl zase zpátky do hotelu, dali jsme si sprchu a naplánovali si relaxaci, která nám měla pomoci přežít vedro. Přepínali jsme si kanály na satelitní TV a mezi sportovními přenosy (letí hlavně golf a kickbox) jsme narazili na francouzské zpravodajství. Nejprve jsme si mysleli, že se díváme na katastrofický film, ale pak jsme zjistili, že je to realita. Unesená dopravní letadla v rukou teroristů zbořila World Trade Centre a Pentagon.... Šílené, nemohli jsme tomu uvěřit. Ukončili jsme tedy siestu a vyrazili do města na internet zjistit víc.  Připojení za 300 dongů za minutu bylo dost bídné, ale i tak jsme si za těch deset minut pobytu stihli přečíst zpravodajství na Seznamu i na Idnes. Naskočila mi husí kůže  z toho, co se stalo ... Přesunuli jsme se pak do cyber cafe s lepším připojením, přečetli jsme všechno, co jsme mohli,  a napsali domů, že ve Vietnamu se neděje nic.

Na město jsme neměli moc náladu, ale i tak můžeme  Hoi An doporučit jako docela příjemné místo. Je tu přístav, spousta starých domů "nevietnamského" střihu - tohle město bylo vždycky spíše pod vlivem čínských obchodníků (dodnes tu čínská menšina žije a na vývěsních štítech obchodů je možné vidět čínské nápisy). Turisticky je proslulé hlavně tím, že se tu šijí oděvy - můžete si nechat ušít cokoliv na míru. Mne ovšem vietnamská móda moc nezaujala, a i když se děti kolem snažily nalákat nás do obchodů svých matek, sester či babiček, odolali jsme.  Dopřáli jsme si ovšem místní gastronomickou specialitu - polévku Cao Lau - nudle s masem a zeleninou přikrytou rýžovým papírem - docela dobré (za 6 tisíc dongů jedna).  Prošli jsme se i po trhu, odolali nabídkám na svezení po řece a vyplácali jsme spoustu filmu. Ještě jsme se prošli po krytém historickém japonském mostě a tím jsme učinili turistice zadost. Vrátili jsme se do hotelu sledovat TV zpravodajství, což jsme přerušili jen pozdní večeří v kafé vedle hotelu. Dala jsem si ananasové palačinky a Tomáš něco s rýží, zapíjeli jsme to místním pivem Saigon, který tu mají v lahvích o objemu 0,65 litru! S hlavou plnou nejnovějších událostí jsme šli spát....

8. den - 14.září 2001 - pátek

Ráno jsem posnídali v kavárně vedle hotelu ovocný salát a vejce, zapili čerstvým džusem a zabalili jsme. Ještě před stanoveným časem, ve 3/4 na 8, přijel autobus. Zaplatili jsme, předali klíče od pokoje další evropsky vyhlížející dvojici (pokoje tu mají opravdu v permanenci) a vyrazili minibusem do Hué. Jízda to byla tentokrát přímo vyhlídková. Nejprve jsme stavěli na hodinku v Mramorových horách, asi 20 km od Hoi An. Znáte to přece z pohádek, princ musí přejet devatero hor a devatero moří a pak vystoupat na mramorovou horu, aby zachránil princeznu. Tak to je tady! Ve skutečnosti je těch hor asi pět a jmenují se podle základních živlů - voda, oheň, země, vzduch (a ten poslední jsem zapomněla). Celé město pod horami žije mramorem. Viděli jsme dílny, kde se kámen opracovává, muže s kladivy a dláty, ženy leštící hotové díly i party chlápků, kteří hotové kolosy nakládali na káru, případně balili do beden na export. Některé sochy byly opravdu obrovské - dvoumetroví hlídací lvi, slon, smějící se Buddha, Ho Či Minh v životní velikosti. A kdyby Vám snad řidič autobusu odmítl vzít si s sebou do autobusu několikatunovou sochu, pořád ještě máte možnost zakoupit si v jednom z mnoha obchodů, do kterých Vás všichni tahají, nějaké menší mramorové cetky - univerzální celosvětové kýče - slony, klokany, Buddhy či hmoždíře. V mramorových horách jsem si dala čerstvě vymačkanou šťávu z cukrové třtiny - chutnalo to docela dobře, jen mi ji paní nalila do sklenice s ledem a ten já přece nemůžu pít... tak jsem pila rychle, aby led neroztál :-)

Další zastávka byla v průsmyku Hai Van Pass, asi 30 km od Danangu. Tenhle průsmyk dělí geograficky sever od jihu, jsou tu skvělé výhledy na obě strany (nadmořská výška 496 metrů nad mořem). Prý se tu dá dokonce pozorovat dělící linie i v počasí - v zimě je na jedné straně pěkně a na druhé prší :-) Nad průsmykem se tyčila bývalá francouzská pevnost, hojně využívaná během vietnamské války. Na silnici nás již tradičně obsypali prodavači a prodavačky čehokoliv - pohlednic, pití, korálků a jiných krámů. Začíná to být docela otrava, pořád vysvětlovat, že opravdu nic nepotřebujeme a nechceme. Konverzace probíhá asi následovně (v simple english):
* Hello! -  Hello...
* How are you today? - Fine, thank you.
* Excuse me, where are you from? - Czech Republic.
* Sorry? 
* Czech Republic
* I don´t know. Where is it?  - Europe
* Europe, I know. Want you buy? It is very, very cheap. (varianty Want you a cyclo?/motorbike?/car?/lunch?)
* No, thank you...
Poslední dvě věty se opakují zhruba dvacetkrát... Pak to bude přesně ono....

Další zastávka, tentokrát na oběd, byla na pláži Lang Co - zase nádhera. Prázdná pláž, bílý písek, docela příjemná restaurace s výhledem na moře. 

Kolem druhé jsme dojeli do Hué. Měli jsme jen asi 3 hodiny na procházku po městě, protože v pět odpoledne jsme měli odjíždět nočním busem do Hanoje (cena 10 dolarů). Nechali jsme si batohy u ochotné slečny v cestovce a vyrazili jsme do města - přes most a řeku do bývalého zakázaného města. Pořád nás otravují místní rikšové, nějak jim nemůže dojít, že jejich služby nepotřebujeme.... Nechci být nepříjemná, ale asi to jinak nepůjde. Nakonec jsme se prošli jen kolem hradeb, vyfotili jsme si pevnost a vlajkovou věž a vylezli jsme si na úplně opuštěnou bránu. Bylo horko a dusno, vypadalo to dokonce i na bouřku. Vstup do zakázaného města je kolem pěti dolarů (pro Vietnamce 11x nižší) a to tam prý po válce skoro nic nezůstalo, protože tady se bojovalo o každý dům. Vynechali jsme, ploužili jsme se parky kolem řeky, pak se vrátili do našeho turistického kafé čekat na odjezd. Tom si čekání zkrátil večeří. Bus přijel s lehkým zpožděním - přisedli do něj i naši staří známí Belgičani, kteří nás otravovali noc předtím v autobuse... Ovšem na čas jsme nevyjeli - čekalo se na nějaké další cestující s přestupem, získali jsme pocit, že to mají nějak špatně spočítané. Pak jsme náhle vyrazili, ovšem za cenu toho, že několik Belgičanů omylem zůstalo mimo autobus - zase zmatky, čekání, opět se nastupovalo - nakonec jsme vyjeli ve 3/4 na 7. Cestou se potvrdilo pravidlo, že v každém autobuse musí být minimálně jeden debil - tady byly celé dvě skupiny: vzadu povykující Belgičané, šťastní, protože zachránění, vpředu skupina Vietnamců spřažená s řidičem  - neskutečně nahlas si pouštěli rádio s vietnamskými hity, které hlasitě zpívali s sebou. Měla jsem sto chutí zmobilizovat mlčící většinu a všechny je vysadit. Fakt jsem  nespolečenská.... Náš tištěný průvodce varoval před nočními přejezdy na delší vzdálenosti. Prý je to nebezpečné, minimálně ve vztahu ke stavu silnic. My jsme to zvládli slušně - jen asi ve 3/4 na jednu v noci jsme píchli. Naštěstí byli zpěváci aspoň manuálně zruční - kolo bylo vyměněno za 15 minut. 

9. den 15.září 2001 - sobota

V Hanoji jsme byli oproti plánu velmi brzo ráno - už kolem sedmé. Tentokrát autobus zastavil u jediného hotelu s tím, že dál se nejede. Původně to vypadalo, že tenhle hotel bude nad naše finanční možnosti, ale když nám za 8 dolarů nabídli docela luxusní pokoj s klimatizací, satelitní TV, vanou, balkonem a ledničkou, vzali jsme to. Vana, relaxace, TV a pak jsme vyrazili do města. Nejdřív do bankomatu - vybrali jsme ekvivalent jedné stovky dolarů v donzích, a pak jsme kolem nejznámějšího místního jezera došli do staré čtvrti. Měli jsme hlad, tak jsme zapadli do jakéhosi podivného pouličního bistra, kde neuměli ani slovo anglicky, ale překvapivě našli anglicky psaný jídelníček. Tom si dal kuřecí polévku, já salát. Polévka nic moc a bylo jí docela málo, ale salát celkem ušel. Zapíjeli jsme ho pivem - v 9 ráno... Následovala procházka starým městem, jehož uličky jsou pojmenované podle toho, co se v nich prodává. Prošli jsme se tak ulicí Bylinkovou, Železnou, Botičkovou, Oltáříkovou (s chechtajícími se Buddhy), Hřbitovně-náhrobkovou, Vonno-tyčinkovou atd. Cestou jsme se stavovali na místním trhu, kde jsme koupili  úžasný  suvenýr - originální železné nůžky (2 za dolar). Pak jsme narazili na cestovku A-Z Queen Cafe, které nabízelo autobus do Hué za 6,5 dolaru - to pro naše pozdější pokračování cesty směrem na jih berem. Procházka nás docela vyčerpala, takže jsme se kolem obvyklé doby oběda vrátili do hotelu, do našeho skvělého ledového klimatizovaného pokoje. Na odpoledne jsme naplánovali vycházku do Muzea vietnamské ženy, jídlo a poohlédnout se po výletu do Halong Bay, jednoho z nejzajímavějších vietnamských míst. Až se z něj vrátíme, máme v plánu prohlídnout si konečně pořádně Hanoj. Výlet do zátoky sestupujícího draka jsme nakonec koupili přímo v hotelu - třídenní, all inclusive (včetně treku po tropickém deštném pralese) - za 32 dolarů pro jednoho. Pak jsme šli do muzea, ale bylo bohužel v rekonstrukci, takže jsme museli vzít zavděk aspoň fotografickou výstavou na téma "Děti v ohrožení" - příšerné. Dozvěděli jsme se z fotografií, že děti by neměly odnikud padat, spálit se o žehličku, opařit se, utopit se atd. Samé novinky...  Žádná vietnamská specifika, snad jen fotka dětí hrajících si s nevybuchlou municí byla pro nás aktuální. 

Vrátili jsme se do staré čtvrti, v A-Z Queen Cafe se naobědvali a šli hledat Ho Či Minhovo mauzoleum. Trochu jsme bloudili v uličkách, Tomáš si koupil zelenou tropickou helmu Vietcongu a hodlá ji nosit. Cenu usmlouval ze tří dolarů na 20 tisíc dongů (něco málo přes dolar). Vypadá jako slavný lovec Pampalini....

Konečně jsme našli Velké náměstí s mauzoleem. Všude hlídkovali vojáci ve slavnostních bílých uniformách. Chvíli před západem slunce to vypadalo docela úchvatně. Vyfotili jsme si vše a šli zjistit, jak to vypadá s Ho Či Minhem - průvodce tvrdí, že tento slavný státník je odvážen každý rok na začátku září na tříměsíční ozdravnou kůru do Moskvy... Vše ale nasvědčuje tomu, že strýček Ho je doma. Takže ve středu se uvidí!

Za mauzoleem je ještě Pagoda na jednom pilíři - no byla, ale původní dřevěný pilíř byl nahrazen betonovým poté, co ustupující Francouzi v padesátých letech trapně vyhodili pagodu do povětří. Celá pagoda trčí z jakéhosi zahradního jezírka s lekníny. 

Kolem mauzolea bylo docela živo. Auta tam sice jezdit nesmí, ale na kole se tu proháněla školní mládež zcela volně. Před úschovnou zavazadel zase měli nalajnované hřiště na nohejbal a kopali si s hakisakem - docela jim to šlo. Vycházky nás opět zmohly, takže jsme se nejkratší cestou vydali zpět do hotelu. V parku po cestě se všude sportovalo - hlavně se hrál badminton. Jak můžou? V tomhle vedru??? Koupili jsme si vodu, přebalili batoh a věci, které si bereme s sebou na výlet, a celkem brzo usnuli.

10. den - 16.září 2001 - neděle

Vzbudili jsme se v půl sedmé, zaplatili za pokoj (chtěli ještě 0.80 dolaru jako místní daň) a nechali si v hotelu deponovat na pár dní náš nadbytečný batoh plný zbytečných věcí, které na výletě nebudeme potřebovat. Pak přijel náš minibus a následující hodinu jsme kroužili po Hanoji a sháněli další účastníky výletu. Fakt výhoda - svážení turistů... V 8 jsme konečně vyrazili - cestou jsme se zastavovali v jakési chráněné dílně, kde handicapovaní mladí lidé a děti vyšívají obrazy - spojeno pochopitelně s prodejem předražených suvenýrů všeho druhu a občerstvením. 

Náš průvodce jménem Čí se snaží přiblížit nám vietnamskou současnost - vysvětlil nám zdejší fenomén jménem Honda, motorku, kterou vlastní snad každý Vietnamec. Ta pravá, japonská, stojí skoro dva tisíce dolarů, kdežto čínská Honda stojí jen 400 dolarů, takže proto tu převládá. Dálnice D5 je prý nejlepší ve Vietnamu - potvrzujeme. Bez hrbolů, tři pruhy v každém směru, nic moc provoz. Viděli jsme ale první autonehodu - nedaleko motocyklu Honda poloseděl pololežel na zemi muž, který nevěřícně zíral na svou obnaženou stehenní kost.... 

Cesta byla dlouhá asi 175 km a do Halong City jsme dorazili kolem dvanácté. Zahlédli jsme z autobusu první ostrovy - a už takhle zdálky to vypadalo skvěle. Nejprve ale oběd - dva druhy polévky, zelenina, chobotničky, tofu, nějaké maso na zelenině a rýže - vše v mísách pro celý stůl. Pak byl půlhodinový rozchod a v jednu jsme se přepravili do přístavu a nalodili se. Kromě naší asi čtrnáctičlenné minivýpravy tu byla už jen čtveřice hlučných Američanů na motorkách. 

Záliv Halong je považován za osmý div světa a je pravda, že naše očekávání se plně naplnilo. Tohle místo jsem chtěla vidět už od té doby, co jsem viděla film Indočína s Cathrine Deneuve, a teď jsem se mohla kochat do sytosti.  Čekala nás pětihodinová plavba mezi nádhernými strmými útesy a ostrovy - je jich tu asi 3000 a jen asi 900 z nich má aspoň nějaké jméno (většinou typu Želví ostrov, Opičí ostrov). Zátoka sestupujícího draka je taky chráněna jako světové kulturní dědictví UNESCO. Byla to úchvatná podívaná, i když radost z focení nám trochu kazil opar, který se nad vodou vznášel... Stavěli jsme asi na půlhodinovou prohlídku jedné obrovské jeskyně - tradičním místem úkrytu místních lidí před tajfunem a za války i před Američany. Pak jsme pokračovali a kapitán nám zakotvil v jednom zálivu na koupání. Plavání ve vodách Jihočínského moře, skákání z paluby lodi, nádherná scenérie skal kolem, prostě úžasné - tomu říkám dovolená! 

Po pěti hodinách jsme dorazili na největší místní ostrov Cat Ba. V přístavu nás naložili do autobusu a odvezli přes kopec do hotelu. Bydlíme v 7. patře bez výtahu, ale ten výhled! A máme vanu :-) Večeře byla zase skvělá - ryba, polévka, rýže, zelenina, mořské plody, k tomu čerstvý citronový džus. Jen mě lehce rušil můj dráždivý kašel - zřejmě následek střídání klimatizovaných hotelových pokojů s realitou vlhka a vedra venku. Po večeři jsme si udělali krátkou procházku po městečku - navštívila jsem domorodou lékárnu a koupila si tu za 40 tisíc (3 ky) proti kašli. Snad zabere... Taky jsme zkusili oloupaný grep (tady se totiž dělá vše pro turisty, takže šikovné ruce domorodých žen pro ně oloupou i ovoce), ale byl dost suchý a plný pecek. Moje vietnamské sandály se po 5 dnech nošení začínají rozpadat...

11.den - 17. Září 2001 - pondělí

Vstávali jsme v sedm, snídaně v 7:45 se moc nepovedla - bageta, k ní plátek másla, lžička marmelády a banán. Poměrně dlouho jsme čekali na autobus, přijel až v půl deváté. Do národního parku Cat Ba to trvalo asi 3/4 hodiny, přičemž jsme se ještě stavovali u skalní nemocnice - jeskyně, která za války sloužila pro potřeby raněných. Vstup za dolar, dovnitř se nám stejně jako většině ostatních nechtělo, ale i tak jsme na těch pár jedinců, co se nechali zlákat, čekali asi hodinu. Přišli docela otrávení - průvodce jim zpíval.... Další zmatky nastaly u  národního parku, průvodce se nemohl dopočítat klientů na dlouhý a krátký pochod, dlouze se to řešilo. Poté, co jsme se porozhlédli po výstroji našich souputníků na dlouhý výlet (v průvodci, resp. v letáčku cestovky stálo - 12 km trek národním parkem, 5 hodin pochodu přes 6 vrcholů, dobré treckové boty a pitná voda nutná), usoudili jsme, že moje botasky a Tomášovy treckové sandále jsou nadstandartní. Nejzábavnější nám připadal starší turista v tropické přilbě v gumových pantoflích sebraných v hotelovém pokoji v Hanoji. Další slečna - sukně, tílko a páskové pantofle na lehkém podpatku.... V 10:15 jsme konečně vyrazili - 23 lidí, jeden domorodý průvodce, který angličtinou moc nevládl, a druhý, který ho měl překládat. Málo průvodců na moc lidí - evidentně. Ze začátku to docela šlo, udržovaná pěšina v lese, pak ale cesta začala stoupat a stávala se stále méně schůdnou. Při cestě na první horu jsem měla krizi - zcela promočená, chybějící dech, zvedající se žaludek - šílený. To je taky nápad - zpohodlnělý městský člověk s nadváhou v tropickém deštném pralese.... I ostatní na tom byli podobně, ba dokonce mnozí ještě hůř. Turista v gumových sandálech řekl, že dál nepůjde, a chtěl se vrátit - nepochodil, protože vrátit se nedalo. Náš výlet byl koncipován jako pochod z jedné strany ostrova na druhou, žádný okruh, takže loď na nás čeká někde úplně jinde... Zbývaly další vrcholy a minimálně tři hodiny pochodu. V lese sice nesvítilo slunce, ale bylo vlhko a pohyb způsoboval, že všichni Evropani byli zcela mokří (zpocení). V prospektu slibovali faunu a floru, ale nic moc zajímavého jsme neviděli - leda cikády, fíkusy, lijány a podobnou tropickou vegetaci, kterou mají v každé botanické zahradě. Nikde žádná opice či něco podobně atraktivního. 

Nedostatečně vybavený turista dělal problémy. Když si s ním průvodce chtěl vyměnit boty, tak odmítl, neustále diskutoval, jeho sandály pochod samozřejmě nevydržely, tak si je teatrálně svazoval lijánami a igelity, no fakt idiot. I když jsem se po prvním vrcholu (tedy až úplně  na vrchol jsme nedorazili, protože byl zalesněný) trochu zaklimatizovala, nebylo to nic moc (ne, to je eufemismus, bylo to opravdu strašné, myslela jsem, že nedojdu). Ovšem i trénovaní jedinci (jako Tomáš) vypadali obdobně znaveně. Jedinou zajímavou zastávkou bylo - tedy pokud nepočítám odpočinek, kdy nám průvodce rozdal suché bagety s banánem - zastavení u Žabího jezera. Trochu jsem fotila, ale jinak jsem se s foťákem táhla zcela zbytečně... Tomáše flora zaujala zcela zásadně, nafotil celý seriál rostlinek. U žabího jezera nás průvodce poléval vodou, abychom se osvěžili - bylo by to příjemné, kdyby mi zároveň nepolil záda a kalhoty ... ach jo. Celý pochod trval pět hodin a bylo to zřejmě přesně na hranici mých fyzických možností. Naštěstí jsem nic nenesla - batohu a na konci cesty i mého foťáku se ujal Tomáš - takže jsem to nakonec přežila....

Na konci pralesa byla chatrč, kde akčně prodávali chlazené nápoje koncernu Coca Cola - však oni domorodci dobře vědí, jak trhnout nějaké prachy na zmožených běloších. Taky si za to pití nechali pěkně zaplatit. Poté, co jsme se trochu otřepali, pokračovali jsme ještě asi kilometr do vesnice na oběd. Myslím, že Vietnamci tahají cestovatele do džungle jenom proto, aby se mohli kochat závěrečným pohledem na zdecimované mužstvo. Musí to být ale zadostiučinění... Myslím, že kolegové cestovatelé tenhle výlet moc neocenili, aspoň že Tomáš překypoval nadšením. V domorodé rybářské vesnici jsme k obědu, v půl třetí odpoledne, dostali instantní nudlovou polévku s nějakým zelím a vejci - nic moc. Pak následovala asi tříkilometrová cesta na pobřeží po silnici, mezi rýžovými poli a hliněnými staveními. V zálivu na nás čekala loď. Cestou Cat Ba jsme stavěli na koupání, úžasné. Aspoň jeden pozitivní zážitek. Tentokrát jsme dopluli přímo do přístavu u městečka, kde stál náš hotel (den předtím nás dovezli do přístavu na protější straně ostrova a přes hřeben přepravili autobusy - asi je to pro loď kratší). Přístav byl plný lodí, lodiček a domů na vodě. Míjeli jsme i několik vodních restaurací a putyk, kam se sjížděli štamgasti z okolí. Sedm pater do sprchy. K večeři byly hranolky, rýže, nějaké maso, mořské plody a zelené fazolky. Docela dobré. Potěšilo mě, že jedna z našich spolu-turistek, Francouzska, která vypadala děsně turisticky a nezničitelně, oblečena ve sportovním s vysokýma botama na nohou, nedorazila k večeři, protože prý usnula.... Ovšem ani já jsem neudržela po večeři dlouho víčka otevřená - v půl deváté jsem usnula....


12.den - 18.září 2001 - úterý - polovina cesty


Vstali jsme už v 6 a balili. V sedm byla snídaně - obligátní čaj, banán, bageta, máslo a džem. Autobus, do kterého průvodci nacpali asi tak dvakrát víc lidí, než byla jeho kapacita, nás odvezl do nedalekého přístavu. Tam jsme se složitě přes několik palub nalodili na naši loď a vyrazili na zpáteční cestu do Halong Bay, resp. do Hanoje. Cesta byla opět příjemná - útesy, ostrovy, ostrůvky, navíc byl tentokrát odliv, takže o to zajímavější pohledy na jindy skryté části útesů nebo pod vodou ukryté písečné plážičky. Fotili jsme, četli si, kapitán opět na 20 minut zastavil na koupání, ovšem tentokrát se nám do vody nechtělo. 

V Halong Bay provedla posádka složitý manévr spočívající v zaklínění se mezi dvě již ukotvené lodi. Za pomoci námořníků všech zúčastněných lodí se   po chvíli   podařilo přistát a my se tak mohli zase ocitnout na pevné zemi. Obvyklý zmatek v přístavu, korunovaný tím, že průvodce rozdělil turisty do autobusu, přičemž asi 10 mu jich zbylo - my pochopitelně mezi nimi. Průvodce z odjíždějícího autobusu mával, ať čekáme, aspoň teda já si to jeho gesto tak vysvětlila.... Po dvaceti minutách, kdy už jsme začali být docela nervózní, přijel bus i pro nás a odvezl nás na oběd. Dali jsme si domácí pivo (bia hoi) a v jednu pak odjeli směr Hanoj. Cestou jsme opět stavěli v nějakém suvenýrovém centru - za 10 tisíc jsme si dali čerstvý kokosový ořech - byl úplně plný mléka!  

V půl páté jsme byli zpátky v hlavním městě. Zkusili jsme se mrknout na dva pokoje v hotelích cestou, oba byly za 8 dolarů dost příšerné, ve srovnání s tím, na co jsme za stejnou cenu zvyklí - asi jsme už pěkně rozmazlení, ale pokoje bez oken, s větrákem či špinavými stěnami se nám nelíbí. Došli jsme tedy až do našeho původního hotelu Prince, kde ale neměli volno, ale dojednali nám to ve své filiálce - hotelu o pár ulic dál. Jeli jsme taxíkem, jehož řidič, jak se ukázalo, pracoval osm let v NHKG Ostrava. Mluvil lámanou češtinou a byl to první Vietnamec, kterého jsme potkali, který byl v Česku. Pokoj v hotelu Hoa Linh Hotel, 35 Hang Bo Str. nebyl sice tak pěkný, jako ten předchozí, ale i tak byl za 8 dolarů s TV, klimatizací a ledničkou. Ubytovali jsme se a šli ven - dali jsme si pivo, Tomáš nějakou rýži a zeleninu a mořské plody. Cestou zpátky do hotelu jsme si ještě koupili trs malinkých žlutých banánků (2 tis.) a pak ještě půlku velkého žlutého vodního melounu. Na hotelu jsme si pustili televizi (dávali Tomášovo oblíbené rugby) a docela brzo jsme usnuli.

13. den - 19. září 2001 - středa

Vstali jsme o půl sedmé, protože od půl osmé bylo otevřeno v mauzoleu a my tam chtěli být dřív než davy. Posnídali jsme zbytky ovoce od večera, oblékli si dlouhé kalhoty a košile s rukávy, abychom vůbec ničím neurazili velkého vůdce a nezavdali žádnou příčinu k našemu zastřelení vojáky, a vyrazili k mauzoleu, vzdálenému tak jeden až dva kilometry. Vše šlo jako po másle. Batoh nám schovali v úschovně zavazadel, policisté v bílých uniformách nás nasměrovali - byli jsme první v zástupu turistů, za nás se řadí celý autobus Francouzů. Jinak skoro žádní turisté ještě nedorazili. Prošli jsme detekčními rámy, pod modrým baldachýnem jsme přešli přes půlku náměstí k mauzoleu, kde nám zasalutoval službu konající důstojník. V mauzoleu byla zima, všude stráže, uprostřed na katafalku ležel Ho Či Minh. Byl za sklem, malý, růžový. Docela zklamání - jo, to loni Lenin, to byl jiný zážitek. Tohle bylo takové nedokonalé.... tak akorát k odškrtnutí. 

Za mauzoleem v parku byly další zhlédnutí hodné pamětihodnosti: prezidentský palác, ze kterého Strýček Ho vládl zemi, zahradní domek-bungalov, kde přebýval. Všude se vyrojily davy Vietnamců a cizinců, protože po osmé začaly přijíždět narvané autobusy plné zájemců o mrtvolu. Vyfotili jsme si stromy plné grepfruitů, které se tu zřejmě nesmějí trhat, nakoukli do Ho Či Minhova muzea (a vycouvali z něj), vydali jsme se kolem čtvrti plné ambasád, kolem vojenského muzea, vlajkové věže a sochy Lenina zpět do centra. Na velkém krytém tržišti jsme za 12 tisíc dongů posvačili - brambory, vejce, zelenina, ryba, kus bůčku, špenátová polévka - celkem dobré, jen ze všeho kapal tuk. Na trhu tu měli snad úplně všechno - včetně papoušků a velkých krabů, svázaných provázky, aby se nerozutekli (nebo neštípali?), v klecích andulky a v nádržích vodní hady a akvarijní rybičky. 

V hotelu jsme si dali polední pauzu, přebalili jsme a vyrazili na další cestu. Tomáš odnesl na poštu pohlednice a šli jsme na internet do A-Z Queen Café. Každý jsme skoro hodinu a půl vyřizovali poštu a stálo nás to dohromady jen asi 18 tisíc, něco kolem 50 Kč. V kavárně jsme si pak nechali batohy a vyrazili jsme zase do města.  Na rohu jsme si dali domácí pivo, vyslechli otrhanou historku prodavače falešných Lonely Planet průvodců (tady se na nějaká autorská práva moc nehraje) o tom, jak těžký život má, neb je sirotek a po večerech studující, hladový... Stejně jsme si nic nekoupili. 

Zamířili jsme k Ambasadorské pagodě,  prý nejvýznamnější v Hanoji, kde se v minulém století ubytovávali vyslanci-ambasadoři buddhistických států, ale nějak jsme špatně odbočili či co, a místo u pagody jsme se ocitli před prodejnou Bohemia Crystal:-) Tomáš si koupil místní brčálově zelený pomeranč, sedli jsme si v parku, nikam se nám ve vedru moc nechtělo. Čas do odjezdu neutíkal. Přesunuli jsme se opět k našemu oblíbenému jezeru v centru Hanoje, kde jsme si vyslechli další podobnou historku o studující sirotě, tentokrát z úst prodavače pohlednic. Moc nás to nebere a dali jsme mu to i najevo. Byl pěkně naštvaný, když jsme ho upozornili, že je dneska tak pátý, kdo nám věší tyhle historky na nos. Zašli jsme do staré francouzské čtvrti podívat se na hanojskou operu - docela dobrá, ze začátku století. Tahle čtvrť je teď čtvrtí dobrých hotelů a drahých obchodů - všude samé velké organizované výpravy turistů a kolem nich zástupy rikšů a prodavačů. Ale byla tu i legrace - v parku se přetahovala o lano dvě dívčí vietnamská družstva! O kus dál se zuřivě pinkal badminton a kolem rikšové vozili turisty, kteří vše fotili a natáčeli. S odstupem několika desítek metrů za nimi jel jejich prázdný turistický bus...:-) Koupili jsme si dvě bagety na cestu a vrátili se do přívětivého A-Z Queen Café na oběd. Tom si dal něco s rýží  a já banánovou palačinku a k tomu horký citrónový džus. Pak jsme si ještě dali skvělý ovocný talíř. 

V sedm jsme se v café sešli s dalšími účastníky cesty a pěšky se přesunuli o dva bloky dál. Taxíky a motorky stále přivážely další cestující. Nakonec přijel i autobus - celkem velký, ale všichni museli sedět po dvojicích, teda až na nás, protože jsme obsadili dvě místa hned za řidiči, kde bylo  málo místa pro nohy. Nakonec i ke mně si přisedl nějaký Arab, volnou sedačku jsem ale posléze uhájila, byť za cenu konfliktu. Odmítla jsem si přesednout jen proto, aby on mohl sedět se svou blonďatou přítelkyní, což psychicky nevydržel a odsedl si. Rozhodla jsem se totiž být asertivní:-). Cesta tedy nebyla až tak strašná, i když řidič cestou sbíral a distribuoval i další turisty.

14.den - 20.září 2001 - čtvrtek

Cesta byla tentokrát o dost pomalejší než minule. Snídali jsme ve stejné restauraci, ve které jsme se stavovali cestou do Hanoje. Plánovaný příjezd do Hué byl v 10 hodin, skutečný v půl dvanácté. Vybrali jsme si pokoj v centru, v hotelu hned u cestovky, v areálu místního A-Z Queen Café - stojí nás 7 dolarů s koupelnou a klimatizací, bez TV, ale budeme to mít všude blízko. Spočítali jsme peníze, zatím docela vycházíme, koupili jsme si jízdenky na příští dny - výlet do DMZ na zítřek (10 dolarů osoba) a jízdenky zpátky do Saigonu na sobotu odpoledne (16 dolarů jeden, tzn. že cesta Hanoj - Saigon vychází na 22,5 dolaru - 1890km!)

Zbytek dne jsme pojali vyloženě odpočinkově. Tomáš pral trička a kalhoty, kolem třetí jsme se vypotáceli na zdejší trh. Byl za řekou, po pravé straně mostu a jako obvykle skvěle zásobený. Dali jsme si za minimální cenu 10 tisíc dongů pro dva oběd - rýži, rybu, krevetky, nějakou zeleninu, asi bambus. Dobré, leč mastné a pivo nebylo. Po obědě (anebo to už byla vlastně večeře?) jsme vyrazili najít nějaké to domácí pivo, ale i když jsme prošli celý trh a pak vyrazili i do města, nic podobného jsme nenašli. Že by v Hué byla prohibice? Skoro to tak vypadalo. Zahlédli jsme cosi, co zdálky vypadalo jako hospoda v parku, ale to jen zdejší muži pili čaj. Prošli jsme si ulice ve starém městě, na jedné ulici bylo asi 5 zubních ordinací - místnůstek s vrtačkou a křeslem, oddělených od ulice závěsy, pak jsme branou vešli do vnitřní části starého města a prohlédli si jakousi místní residenční čtvrť, kde, světe, div se, téměř nikdo nic neprodával. 

Počasí vypadalo na déšť, a tak jsme se vrátili na tržiště, koupili ovoce na večer - oloupaný červený grep, dračí ovoce, kokos a sypaný čaj. Tomáš si přidal ještě bagetu a sýr Veselá kráva. Zbytek dne jsme pak už nedělali nic - Tom se léčil z rýmy, četli jsme české noviny a časopisy - poprvé v životě jsem přečetla celé Euro!).


15. den - 21.září 2001 - pátek

Vstávali jsme v půl šesté, protože v šest odjížděl náš výletní bus do demilitarizované zóny. DMZ - tak se označuje území, které vzniklo na základě ženevských dohod z roku 1954, zóna, která rozdělila Vietnam na severní a jižní část, což se stalo posléze příčinou všech dalších konfliktů, včetně války s USA. Hranice obou států byla vedena kolem 17té rovnoběžky, přirozenou hranicí se stala řeka Ben Hai. Od ní pět km na sever a pět kilometrů na jih bylo území nikoho, které se obě strany zavázaly v roce ´54 respektovat a odzbrojit. Ve skutečnosti se ale území v blízkosti této hranice stalo jednou z nejozbrojenějších částí Vietnamu, své základny tu měli jak Američané a jejich jihovietnamští spojenci, tak Vietcong a Severní armáda. 

Američané původně počítali s tím, že DMZ bude opravdu neproniknutelná - že bude střežena elektrickým proudem, resp. elektrickým plotem. Vybudovali proto základnu Con Thien, která měla tenhle plán zabezpečovat. Na tuhle základnu pak navázala celá soustava dalších, postavených víceméně v blízkosti dnešní dálnice D9, která odbočuje z D1 ve městě Dong Ha a míří k laoské hranici. Jenže ve Vietnamu elektřina nefunguje vždycky a bránit elektrický plot v celé šíři taky není nejlehčí. Pro základny se našlo ale jiné využití - začal tu výcvik mužů z okolních domorodých kmenů.  Přes zdejší území navíc vedla tzv. Ho Či Minova stezka, která fungovala jako neustálý proud pochodujících lidí, zásob, zbraní a střeliva mezi Severem a Jihem a umožnila tak zásobování různých částí Severovietnamské armády. Američané se rozhodli tenhle zdroj  zničit, a tak se pevnosti staly leteckými základnami amerických vrtulníků a speciálně cvičených vojáků. Okolí DMZ bylo místem nejtěžších bojů americké války, jedním z nejbombardovanějších území a místem s asi největší koncentrací hrobů a hřbitovů ve Vietnamu.

Naše prohlídka začala už na dálnici D1, v blízkosti městečka Quand Tri, kde jsme stavěli u vybombardovaného křesťanského kostela, který byl ponechán jako symbol nesmyslnosti řešení konfliktu silou. Tak takhle nějak to tady  po válce vypadalo všude... Pak následovala zastávka na snídani v Dong Ha a pak po D9 na západ. Měli jsme štěstí na mladou a vzdělanou průvodkyni, která o válce a DMZ docela obšírně a srozumitelně vyprávěla. Stavěli jsme u výhledu na horu Rockpile (24 km od Dong Ha a 230 m.n.m),  která za války sloužila nejprve jako pozorovatelna a pak i jako důležitá základna US Force. Proběhly tu velké boje, protože Američané se snažili získat dva sousední kopce, známé jako kóta 400 a kóta 484, ovšem americká děla padla do rukou nepříteli. Kóty nakonec dobyty byly, zejména díky hrdinskému úsilí a obětavosti kapitána Carolla, který při obléhání spolu s dalšími 20ti muži ze svého mužstva zahynul. 

Průvodkyně vyprávěla o problémech se znovuzalesňováním okolních kopců - vzhledem k nadměrnému použití chemických zbraní (agent orange, napalm apod.) se nedaří obnovit původní porost. Pokračovali jsme dál po D9, další zastávka byla domorodá vesnice kmene Bru. Celkem zajímavé, ale příšerně turistické. U vesnice zastavily dva autobusy, ze kterých vyskákali běloši s fotoaparáty... Navíc vesničané, kteří jsou velmi chudí, na tohle spoléhají a fotografovat se nechají jen za peníze... . Po vesnici pobíhaly malé tmavé děti a posedávaly staré ženy s dýmkou v ústech.  

Další zastávka - základna Khe Sahn (čte se Ke šen) - místo jedné z nejznámějších a nejkontroverznějších bitev vietnamsko-americké války. Základnu založili Američané v roce 66, aby tu verbovali a cvičili muže z okolních kmenů. V r. 67 tu proběhlo několik bojů o významné kóty v okolí, ve kterých zemřelo 155 Američanů a tisíce 
Severovietnamců. Koncem roku 67 Američané zaznamenali zvýšený pohyb Severovietnamské armády a přesuny velkého množství materiálu a výzbroje, a protože se domnívali, že komunisté se připravují na druhý Dien Bien Phu (rozhodující a pro Vietnamce vítězná bitva ve francouzsko-vietnamské osvobozenecké válce v roce 54), převeleli sem ohromné množství lidí a materiálu - 5 tisíc letadel a helikoptér, posádku o síle 6 tisíc mužů, americký prezident Johnson si dokonce nechal udělat maketu okolí Khe Sahn v Bílém domě. Obléhání  Khe Sahn trvalo 75 dní, válka probíhala jak na zemi, tak ve vzduchu, kromě nejmodernějších tehdejších zbraní tu přišly ke slovu i starobylé šípy a oštěpy. Američané tu použili asi 100 tisíc tun výbušnin, přibližně deset tisíc Severovietnamců a pět set Američanů tu zahynulo. K vlastní rozhodující bitvě vlastně nikdy nedošlo, zdá se, že vše bylo ze strany Vietcongu připraveno s úmyslem upoutat pozornost Američanů před plánovanou ofenzívou Tet, ale obléhání Khe Sahn se dostalo do pozornosti světových médií a rozbouřilo hladinu veřejného mínění. Svět tehdy vlastně poprvé viděl válku v přímém přenosu, zvedla se vlna odporu, a tak vlastně tahle bitva nakonec přispěla k pozdějšímu zastavení bojů a odsunu Američanů z Vietnamu. I boje se odsud posléze přesunuly jinam a Američané se nakonec rozhodli základnu opustit a srovnat ji se zemí. Dnes je v místě základny kávovníková plantáž a válku připomíná jen na kopci stojící maličké muzeum, kde jsou fotky, železný válečný šrot, pár starých zbraní. Venku pak leží vrtule a rozstřílený tank, všudypřítomní vesničané nabízejí nalezené či vyrobené válečné suvenýry turistům. To je ale vše, nebýt těchhle několika drobností, ani byste stopy po válce nezaznamenali, a tak vám nezbývá, než si ty válečné hrůzy představovat.

Pak jsme se zase vrátili do Dong ha na oběd a pokračovali jsme po D1 na sever. Stavěli jsme u Ben Hai River, kde už nebyl ani onen slavný most Hien Luong, který míval severní část nabarvenou na červeno  a jižní na žluto - byl vybombardován v r. 67. DMZ je dnes tvořena široko a daleko se táhnoucími rýžovými poli. Naše poslední zastávka byla v tunelech Vinh Moc - několik kilometrů severně, na mořském břehu. V téhle lokalitě byly tunely postaveny jako nutnost, s cílem zachránit obyvatele místní vesnice před bombardováním. Několik  let se ve zdejších tunelech skrývalo 300 lidí. Tunely byly zbudovány ve třech vrstvách, přičemž nejhlubší vedly kolem 20 metrů hluboko, byly postaveny o něco vyšší a širší než tunely v Cu Chi - mají kolem 160-180 na výšku a 60-90 na šířku. Jsou tu kobky pro jednotlivé rodiny, společenská místnost, porodnice, kde se narodilo celkem 17 dětí, koupelna, studna. Délka tunelů činí 2,8 km, ale ne všechny jsou propojené. Východy z tunelů směřují přímo na pláž. My jsme si prošli úsek dlouhý asi půl kilometru a zkusili všechny tři úrovně tunelů. V síni slávy jsme pak ještě okoukli fotky - narozené děti, vesnice před a po bombardování - a s chutí jsme vepsali Czech republic do knihy návštěv. 

Cesta zpět trvala přes tři hodiny. Silnice se v této oblasti spravuje neustále, přikázaná rychlost je většinou 5 km v hodině. Ale až to dokončí, to bude nádherné cestování.... V hotelu jsme si pustili klimatizaci a dali si po tomhle prašném dni pořádnou sprchu. Venku začalo lít. Někdo zaklepal na dveře (Tomáš byl zrovna v koupelně), a když jsem otevřela, vtrhla dovnitř uklizečka a beze slova nám položila na konferenční stolek televizi. Strčila do zásuvky, zapnula a odešla. Sice jsme si nic podobného neobjednali, ale sláva - máme zase pohyblivé obrázky. Bohužel jen tři vietnamské kanály a bez dálkového ovládání. Dívali jsme se na cirkus, pak chvíli na šíleně rozvleklý vietnamský seriál a pak jsme se šli najíst do blízkého Mandarin kafé. Vaří tu moc dobře a levně - doporučuji. Dala jsem si ovocný šejk a salát a Tomáš maso s rýží a citrónový džus. Na stěnách tu všude visí fotografie, které udělal majitel restaurace - některé jsou docela dobré, všechny jsou na prodej.

16. den - 22.září 2001 - sobota

Vzbudili jsme se nepřiměřeně brzo, už někdy před sedmou. Dali jsme si pravidelnou sobotní dávku antimalarik (fuj! - až doma jsem si v příbalovém letáku přečetla, že se mají brát po jídle...) a pomalu se začali balit. Po deváté jsme odnesli batohy do recepce, zaplatili za pokoj a šli si půjčit kola na dopolední cyklo-výlet. V Mandarin café nám vybrali dvě, přifoukli pneumatiky a za 17 tisíc dongů nás vypustili na ulici. Kola nic moc, ohnuté šlapky, tvrdé sedačky, nepřehazující, aspoň že brzdící. 

Vyrazili jsme podél řeky podívat se na královské hrobky v okolí Hué. Jelo se celkem dobře, najednou jsme se ocitli na pravém vietnamském venkově, mezi políčky a hroby. Asi po 4 km jsme našli první hrobku, Hrobku krále Tu Duca. Vstupné ale bylo přes 4 dolary a hlavně - nesmělo se tam v šortkách. Tak jsme zase vyšlapali na cestu, sjížděli jsme někam ke hrobce Thieu Tri, ovšem cesta byla najednou přehrazená závorou a dál se nesmělo. Slunce nemilosrdně pražilo, opět se mi rozpadl sandál (ještěže pro tyto případy s sebou vozíme vteřinové lepidlo)  a ve spojení s ranními antimalariky se mi neudělalo nejlíp. Točila se mi hlava, vrátili jsme se tedy kus po silnici, zastavili se u žen vyrábějících vonné tyčinky a dali jsme si vodu a chvíli si odpočinuli. pod kvůli nám zapnutým větrákem.  Na mapě jsme si našli novou zpáteční trasu a vyrazili jsme zpět. Spolu s mnoha dalšími turisty jsme pomalu dorazili do Hué. Cestou kolem řeky jsme na chvíli stavěli, protože Tomáš si chtěl vyfotit mladé dívky v tradičních krojích - měl štěstí, skupina rozdováděných studentek se zrovna nechávala profesionálně fotit na stromě - v parku u řeky. Před dvanáctou jsme byli zpátky v Mandarin kafé. Výlet byl tak akorát, z kol nás všechno bolelo. Poobědvali jsme - zkusila jsem jarní rolky za 8tisíc dongů - docela dobré - a vrátili se zpět do našeho hotelu. Ve dvě jsme pak odjeli velkým autobusem směr Saigon, resp. zatím směr Hoi An. Lidí jelo jen pár, nejhlučnější byl jeden neustále telefonující Vietnamec, který se snažil před ním sedícího mladého Němce přesvědčit, aby se oženil s vietnamským děvčetem... Asi potřeboval vdát sestru... 

Až do Hoi An to bylo docela dobré. Pak nás ale přesadili do minibusu, měli jsme sice dost místa, ale seděli jsme nad kolem. Cesta z Hoi An do Nha Trangu byla utrpením. Cesta rozkopaná, nejvyšší povolená rychlost 5 km v hodině, řidič ji neustále překračoval tak 3-4 krát. A každý hrbol jsme jednak ucítili a jednak uslyšeli - Vietnamec za námi sedící neustále hlasitě nadával, chvílemi to vypadalo, jako by v zoufalství mňoukal.... Hrůza. Navíc na večeři jsme stavěli až v půl dvanácté, u hospody, která už měla dávno zavřeno. Kvůli nám museli vstát a začít vařit. Objednal si ale jen řidič a Tomáš, já jsem to nestihla kvůli návštěvě toalety - nikdo se mě už zeptat na objednávku nepřišel. Ještě, že se Tomáš se mnou rozdělil....

17. den - 23.září 2001 - neděle

V sedm ráno jsme byli v Nha Trangu. Proběhl obvyklý rituál doporučování hotelů - docela nás rozesmálo, když nějaké holky s Lonely planet v ruce chtěly mermomocí do nějakého hotelu a průvodce jim vysvětloval, že to není ta nejlepší volba, a doporučoval, ať raději zkusí hotel, který ve své knize najdou pod číslem 16... je vidět, že tuhle cestovatelskou "bibli nezávislých cestovatelů" mají zvládnutou detailně. Nás spolu s dvěma dalšíma holkama vyložili u cestovky v kavárně, tak jsme posnídali ovocný salát a polévku. Na to, jak brzo bylo, tu vládl docela čilý ruch. Jakýsi Vietnamec hrál na kytaru a otylý Američan s ním bodře notoval americké lidové. V půl deváté přijel úplně plný autobus - obsadili jsme poslední volná místa a vyjeli. Cesta byla už naštěstí podstatně lepší než ta právě absolvovaná, takže se dokonce dalo i spát. 

Povinná zastávka na oběd nás čekala asi 200 km před Saigonem, v rozvíjejícím se rekreačním středisku na břehu moře. Pár turistů tu dokonce vystoupilo - vypadalo to na docela pěknou pláž. Jak jsme se blížili k Saigonu, nebe se více a více zatahovalo a asi 100 km před Saigonem začal pořádný slejvák. Motorkáři vytáhli pláštěnky, stánkaři u silnice začali pláštěnky prodávat a odpočívárny kolem silnic se zaplnily do posledního místečka. Docela průtrž mračen - voda se valila silnicí ve velkých proudech. Do HCMC jsme dorazili v půl sedmé večer. Nechali jsme si batohy v cestovce a šli hledat nocleh. Už v  prvním hotelu, do kterého jsme vlezli, se nám docela líbilo - za 8 dolarů větrák a TV (klimatizace by byla za 10, ale protože se díky dešti docela ochladilo, odmítli jsme). Recepční jako obvykle neznal Českou republiku, ale pak se plácl do čela - přece Patrik Berger, ten je z Vaší země, ten, co teď hraje v Liverpoolu. Aha. 

Vrátili jsme se pro batohy a zároveň jsme si koupili i výlet do delty Mekongu. Přítomný Vietnamec nám vše velmi pěkně vysvětlil a ukázal na mapě a na náš dotaz, jak to vypadá s povodněmi, řekl, že záplavy sice jsou, ale ať jsme klidní, protože celou dobu na výletě budeme na člunu. Zatím se prý utopily jenom děti, které neuměly plavat, což my určitě umíme :-) Dokonce se dal výlet zaplatit kartou, takže nemusíme ani počítat zbývající dolary a dongy. Odjíždíme zítra ráno, jedeme na čtyři dny, přičemž jeden den strávíme v domorodé rodině. Stálo to asi 70 dolarů dohromady. Odnesli jsme si věci do hotelového pokoje a šli na internet poslat nějaké ty zprávy domů. Nejdříve jsme řešili problémy s čínskými Windows, ale nakonec jsme strávili na síti skoro hodinu a půl. Pátá zpráva z Vietnamu mi opravdu dala zabrat. Navečeřeli jsme se v jednom z místních turistických café  a šli jsme spát. Tenhle transportní den byl ale pěkně únavný!


18. den - 24. září 2001 - pondělí

Jako ve Vietnamu skoro vždy - vstali jsme brzo. Na výlet do delty Mekongu jsme chtěli vzít jen jeden batoh, takže bylo nutné přebalit. Koupili jsme si bagety a vodu na cestu, deponovali nadbytečný batoh v úschovně zavazadel a čekali na odjezd. V osm jsme vyjeli poprvé, po patnácti minutách jízdy se ukázalo, že německý pár zapomněl v hotelu pasy, a tak jsme se museli vracet. Náš průvodce byl docela sympatický, vykládal o Saigonu, o programu cesty, o životě Vietnamců - docela zajímavě. Projížděli jsme saigonskou čínskou čtvrtí - Cholonem - z kolorytu nám ale v paměti zůstal jen předlouhý smuteční průvod. 

V 11 jsme dorazili do Caibe, nechali si v autobuse batoh a nasedli do dvou úzkých člunů (celkem naše výprava čítala 15 lidí). Projeli jsme se plovoucím trhem, kde každá loď má na stožáru pověšené plody, které se na ní dají koupit, zhlédli z vody místní křesťanský kostel a pokračovali v plavbě po kanálech. První zastávka byla ve výrobně pop-rice, obdoby popcornu, ovšem vyráběného z rýže - prostě burizony. Nad ohněm stála velká pánev, do které byl nasypán rozžhavený černý říční písek. Obsluhující mladík tam přisypal neoloupaná rýžová zrnka (speciální druh rýže), zamíchal a za chvilku začaly vyskakovat praskající burizony. Pak už jen stačilo přes síto prosít písek a pochutina byla na světě. O kus dál se pak do rýže přidávaly další přísady (oříšky, cukr apod.), vše se vařilo a zpracovávalo na velké sladké pláty, které se krájely a balily do celofánu. Měli jsme příležitost ochutnat burizony medové, s oříšky i s kandovanými banány, vše jsme zapíjeli místním čajem. Dobrota, Tomáš šel hned balíček koupit na cestu.  Lodí jsme pak pokračovali dál, po Mekongu. Kolem pluly lodě, loďky, ve špinavě hnědé vodě se koupaly děti, které nám spontánně mávaly. 

V jednom úzkém vodním rameni u vesnice nás na břehu čekal oběd - polévka, rýže, vepřové se zeleninou a po obědě jako zákusek dva druhy ovoce, které jsme zatím neochutnali. Jedno z nich bylo zřejmě liči, druhé byl hnědý kulatý plod, uvnitř dužina a velká pecka... Oběd stál necelý dolar pro jednoho. Po obědě jsme dostali rozchod - mohli jsme si půjčit kolo, nebo se jen tak projít. Zvolili jsme procházku po ostrově - udělali jsme si okruh přes čtyři různé mosty. Na jednom z nich jsme vyfotili pionýry v modrých košilích a s rudým šátkem kolem krku. 

Pak jsme s člunem dojeli do Vinh Long, kde na nás čekal autobus. Přesedli jsme do autobusu, přičemž následující přejezd měl nečekanou hudební vložku: náš průvodce se nám svěřil se svou láskou k hudbě a začal nám zpívat.... Francouzský šanson a vietnamskou lidovou. Naštěstí už  asi po třiceti minutách jsme dojeli do Cai Von,  nasedli opět do člunu, tentokrát většího, takže jsme se vešli všichni, a asi za hodinu jsme dopluli do Cantha, města našeho noclehu. Hotel nic moc, pokoj bez oken, a dokonce jen se studenou vodou! Nějak nás dosavadní cestování rozmazlilo. 

Vyrazili jsme mrknout se na místní trh - opět spousta krásného ovoce. Za tři tisíce dongů jsme si koupili trs maličkatých banánů ke svačince. V půl sedmé jsme vyrazili s naším průvodcem na večeři, do restaurace asi kilometr vzdálené od hotelu. Na nábřeží v parčíku stála obrovská osvětlená socha strýčka Ho, kterou jsme měli z terasy restaurace po celou dobu večeře na očích. Prostudovali jsme jídelníček a rozhodli jsme se pro exotiku - žába a had. Vedle sedící Němka, která se narodila ve Francii, nám vykládala, že ji vždycky francouzský dědeček nutil jíst hady, pak se ale ukázalo, že si spletla anglický výraz pro hada s výrazem pro hlemýždě... Had stál 40 tisíc dongů (přes dva dolary), žába něco přes dolar - bylo to dobré, ale v zásadě zase nic tak zvláštního. Had trochu jako tvrdší hovězí, žába měla malá stehýnka. A řeči zvířat jsme stejně neporozuměli...:-) Uvažovali jsme, zda jít na dvě hodiny na parník s kulturním programem, kam nás tahal průvodce - buď karaoke, nebo vietnamský folklor (vstup za dolar plus nápoj zdarma), ale nějak se nám  chtělo po tom hadovi (anebo po tom vypitém pivu BGI) spát. Prošli jsme ještě město, objevili ulici plnou stánků s cukrovím, které už na první pohled vypadalo odporně sladce, a šli  spát. 

19. den - 25.září 2001 - úterý

V pokoji byl přes noc příšerný vzduch, takže jsme jako obvykle vstali brzo a dle pokynů v půl sedmé dorazili do recepce. Bylo jasné, že jsme to vstávání uspěchali, recepční spal na zemi vedle recepce pod moskytiérou a vůbec nevypadal, že by v nejbližší chvíli podával snídani. Šli jsme se tedy projít ven, snídaně jsme se dočkali až kolem sedmé, v tu dobu se taky  z horních pater hotelu začali ploužit ostatní. Před osmou jsme konečně vyrazili z hotelu a přesunuli se do přístavu. Náš ranní program začal návštěvou plovoucího trhu, tentokrát mnohem většího, než byl ten včerejší. Tenhle se jmenuje Cai Rang (název má něco společného s krokodýlem, kterého hrdinně skolil místní rek, ale nějak jsem tu historii nepochytila celou). Trh funguje tak, že každá loď prodává nějaké zboží (ovoce či zeleninu) a jeden kus tohoto zboží má pověšený na stožáru na ukázku. Velké lodi přivážejí více druhů ovoce a zeleniny, a tak se jim na stožáru pod sebou houpou banány, kokosy, dračí ovoce, grepy a ananasy, ale třeba taky brambory, kukuřice či okurky. Rozhodně to není divadlo pro turisty - je tu jen naše jedna loď, ze které se navíc nikdo nakupovat nechystá. V okolí se ale čile prodává, na tenhle trh prý přijíždějí loďky z odlehlých vesnic, které nakupují zboží pro celou vesnici na celý týden. Většina kupujících je ale jen překupníky - Vietnam je země lidnatá a něčím se ti lidé živit musí. Obchodníci na plovoucím trhu levně nakoupí a pak ovoce převezou na trhy do města, kde vše výhodně prodají. 

Po prohlídce trhu jsme odbočili do jednoho z mnoha kanálů a jeli jsme se podívat do výrobny rýžových nudlí. Z rýže a vody se dělá jakási kaše, leje se na plotýnku nad ohněm a jako placka se pak nechává na slunci sušit. Vše se dá stihnout za 5 hodin, pak se usušená placka rozřeže na pruhy a nudle jsou na světě. Práce u kotle vypadala dost namáhavě, všude se kouřilo a pářilo, ale hotové sušící se placky na rohožích vypadaly pěkně. Po téhle exkurzi jsme zase chvíli "boatovali" aneb "člunovali" (pěkně si rozšiřujeme slovní zásobu, že?) a dojeli až k rýžovému mlýnu, kde nám náš průvodce vysvětlil a ukázal celý proces zpracování rýže - od zrna až po hotovou bílou rýži. 

Také jsme chvíli sledovali místní ženu, jak získává z ořechu kokosové mléko. Přinesla si kokos k řece, mačetou ho osekala, udělala dírku, mléko (asi litr) nalila do připravené misky a zbytek kokosu nametla do řeky. Mekong snese všechno a tady se s nějakým úklidem zjevně nepářou. A vůbec jim nevadí, že se v té stejné vodě koupou a myjí a používají ji na mytí nádobí (bože, snad ji nepijou...). 

Další část projíždky byla moc příjemná - průvodce nás vzal do velmi malého a úzkého kanálu, kde jsme se cestou mohli rukama skoro dotýkat okolní vegetace. Kolem rostly palmy, speciální vodní kokosy velké jako palice, koupaly se tu rozesmáté mávající děti, sluníčko svítilo, sem tam kolem projela loďka, no krása. 

V poledne jsme se zase vrátili do Cantha, zašli si do hotelu pro batohy a pak do blízké restaurace na oběd - opět rýže a nudle s masem, k tomu ovocný salát. V jednu hodinu přijel minibus, i s batohy jsme se do něj naskládali a asi po hodince pospávání za jízdy jsme zastavili a nastoupili do malé loďky. Sotva jsem se tam všichni vešli, loď navíc nevypadala příliš nově. Kanálem jsme dojeli do Thot Not, do rezervace s hnízdištěm stovek a tisíců bílých a černých čápů a volavek. Je to jediná rezervace široko daleko, lidé tu vysadili pro ptáky stromy, aby se tu cítili bezpečně. Čápi a volavky prý přinášejí štěstí. Do rezervace se sice přímo nesmělo, ale dalo se po žebřících vystoupat na vyhlídkovou terasu - fakt super. Pak jsme se ještě trochu prošli kolem kanálu - neustále nás doprovázela horda dětiček, našich nových kámošů - nějak jsme to podcenili, nic jsme pro ně neměli, ani žvejku... Tak příště. Opět jsme se nalodili, kochali se plavbou, mávali dětem a fotili :-) S naší kocábkou jsme dojeli až na jedno z hlavních velkých ramen Mekongu, kde na nás čekala velká loď s kajutou v podpalubí a vyhlídkovou terasou! Měli jsme ji celou pro sebe, rozhodně byla pro víc lidí, než bylo nás asi 14 turistů. 

Lodí jsme jeli do Chau Doc, města až na samém kraji Vietnamu, na hranicích s Kambodžou. Cesta trvala pět hodin (a to byla naše loď docela rychlá) - první hodinu jsme strávili na terase sledováním krajiny - kolem byly opravdu znát záplavy, některá pole a domy na břehu byly pod vodou. Pak nás průvodce požádal, abychom s terasy slezli, protože za chvíli pojedeme kolem policejní stanice. Vysvětlení sice podivné, ale protože se mezitím stejně zatáhlo, nijak nás to neomezilo. Začalo pršet, horní kus paluby byl zakryt plachtami, ale i tak tam občas pršelo. Cesta v dešti  moc neutíkala, všichni kolem si postupně začali doplňovat deníky, číst knihy, hrát begamon a pít pivo. Do Chau Doc jsme dorazili už potmě, v půl deváté večer, poměrně hladoví. Batohy jsme naložili na dvě rikši a pěšky se vydali do hotelu, jehož delegátka, a zřejmě přítelkyně našeho průvodce, na nás čekala v přístavu. Pokoj opět nic moc, větrák a ještěrky, bez oken, aspoň že ta voda tekla teplá. Šli jsme kolektivně na večeři, ale vybraná restaurace byla drahá a jídlo nic moc, minimálně moje jarní rolky se moc nepovedly. Měla jsem nějakou špatnou náladu, tak jsme se po večeři vrátili do hotelu a šli spát. V půl jedné jsme se vzbudili pokousaní od moskytů - jsou hrozně zákeřní, vůbec nebzučí a rovnou koušou. Doufám, že jsou taky malaričtí... Docela jsem z nich byla hysterická. No aspoň jsme pochopili, že ten divný smotek ve skříni je moskytiéra. Natáhli jsme síť, proti hmyzu to pomohlo, ale zase větrák ztratil na účinnosti, ach jo. Vedro.

20.den - 26.září 2001 - středa

Nad ránem se pod moskytiéru dostala zase jedna z těch krvežíznivých potvor a pokousala mě (Tomáše pochopitelně nežerou!). V pět ráno začal hrát venku hlasitě obecní rozhlas. Tak hrozně jsme ještě nespali. Tomáš se vypravil na trh pro něco k snídani - já jsem zůstala v hotelu. Přinesl dračí ovoce, což představovalo podstatně příjemnější snídani než obvyklá vajíčka v hotelu. 

Ve 3/4 na 8 jsme vyrazili vstříc dnešnímu programu - batohy jsme naskládali na střechu miniaturního náklaďáčku, do kterého se pak nasoukala větší část naší výpravy. Druhá část, včetně nás, si posedala na vozík za motorového rikšu. Vyrazili jsme značnou rychlostí k hoře Sam, vzdálené asi 6 km od Chau Doc. Je to jediná hora, která se vypíná nad rovinaté okolí výškou 260 metrů nad mořem, a je z ní vidět až do Kambodži. Vystoupali jsme po schodech kolem několika pagod k jakémusi chrámu (zřejmě to byla Cavern Pagoda), prohlédli si obvyklou výzdobu včetně mnohorukého Šivy, vyfotili si z výšky deltu Mekongu a okolní rýžová pole, evidentně postižená záplavami, a sestoupili jsme zase k našim dopravním prostředkům. 

Zběsilou jízdou jsme se vrátili do města a do přístavu, přebrodili se na molo (hladina řeky je vyšší než obvykle) a nasedli do tří připravených veslic. Chatrné dřevěné lodě, kde se sedělo po pěti na zemi, ve mně nevzbuzovaly stejně jako naše veslařka moc důvěry. Vjeli jsme do proudu a občas nám kalná voda Mekongu pěkně šplíchla na palubu. Následovala projížďka po malých a klidných kanálech - do chamské vesnice. Chamové jsou etnickou menšinou, zřejmě vzdáleně příbuznou s dynastií Cham, která vládla ve středověku Vietnamu. Chamové jsou muslimové a zdejší ženy zde tradičně tkají látky pro šátky, tradiční pokrývky hlavy svých manželů. Vše na prodej i  bezvěrcům. Opět jsme měli možnost nahlížet do lodiček-domovů a domácností zdejších lidí, dívat se na koupající se a dovádějící děti, na kluky chytající do kbelíků ryby. Hladina řeky byla evidentně o dost vyšší než obvykle - cesty byly zatopené, jen občas zhruba ve 20 cm hluboké vodě projela po silnici motorka - jako by jela pro hladině - pěkný pohled. Ve vesnici jsme omrkli z dálky místní mešitu a nechali jsme si od průvodkyně vyprávět, jak chamští muži  odcházejí pracovat do ciziny (většinou do Malajsie a Singapuru) a domů pak posílají výdělek. 

Pro zpáteční cestu jsme se s Tomem vnutili na jedinou o něco větší pramici, kde se aspoň sedělo na dřevěných sedačkách, ne na zemi. Vraceli jsme se jinou cestou, kolem plovoucích domů, které slouží jako rybí farmy. Pod každým domem jsou ve speciálních kovových klecích chovány ve vodě Mekongu ryby (a cítí se tu jako ryby ve vodě). Rodina  ryby krmí speciálním krmivem, aby přibývaly na váze (prý je to šílená práce, potrava se pro ně denně vaří přes dvě hodiny), a jednou za šest měsíců je vyloví a prodá. Z výtěžku zaplatí dluhy u banky a nakoupí další násadu a vše se opakuje. Zcela zbohatnout se na tom  prý nedá, ale uživit ano. A vždycky si můžete k obědu dát čerstvou rybu :-)

Veslice nás přepravila rovnou na moře k naší velké lodi, přestoupili jsme a vyrazili na zpáteční cestu. Bylo zataženo a vypadalo to na déšť. V poledne se na lodi podával oběd. Náš průvodce se už včera všech zeptal, zda si budou přát jídlo s masem, či vegetariánské (25 tisíc dongů, či 20 tisíc). Dali jsme si masové a nelitovali - dostali jsme nudle s velkým kuřecím stehnem, rýži, maso se zeleninou a navrch ještě ananas a dračí ovoce. Výborné, zvlášť ananas.

Stavěli jsme na chvíli, abychom se podívali, jak se z pilin, lepidla a vonných esencí vyrábějí vonné tyčinky. Místní ženy lepivou hmotu válením spojují s bambusovou špejlí a tyčinky pak tři hodiny schnou na slunci. V půl druhé naše loď přirazila ke břehu a nás jediné dva cestovatele, kteří si zaplatili čtyřdenní výlet, vyložila na břeh na Tygřím ostrově. Ostatní s výletem co nevidět skončí, nás čekala noc u domorodých lidí. Je pravda, že se nám na břeh moc nechtělo, skoro bychom už taky radši rovnou do Saigonu, ale nedá se nic dělat, vše je rozjeto (však jsme se taky našemu průvodci už dva dny vnucovali jako "čtyřdenní výletníci", aby na nás nezapomněl, tak teď to máme...).

Na ostrově na nás čekal nový průvodce jménem Chu. Říkal, že jsme dnes jediní turisté na ostrov dorazivší, a dokonce snad prý i první Češi, kteří tu kdy vystoupili. To nás opravdu potěšilo. Chu nás odvedl parkem od přístaviště k naší nové rodině. Domek vypadal příjemně, oddělená část byla vyhrazena turistům, na které jsou tu  evidentně zvyklí. Spí se tu na plachtách napjatých na rámech, v mezerách pod dřevěnou podlahou je vidět řeku pod domem. Asi by nám nemělo nic upadnout... Průvodce byl docela milý, zapsal si naše nacionále a pak nás poslal na dvě hodinky na procházku, s tím že ve 4 vyrazíme na cyklo-výlet po ostrově. Ostrov má asi 15 km2 a žije na něm asi 1000 lidí.  Významný je jinak tím, že se tu narodil druhý vietnamský prezident po Ho Či Minhovi, a sice strýček Tón. 

Vyrazili jsme na krátkou procházku do přístavu, tedy spíše ke zdejšímu molu - všude jsme vzbuzovali velkou pozornost, všechny děti na nás mávaly, ukazovaly nám zdejší zajímavosti, jako třeba opici v kleci, a smály se. Asi po kilometru cesta skončila, z mola se dá odjet do nejbližšího města Long Xyen. Došli jsme tedy zase zpátky a relaxovali na našich plátěných lůžkách. 

Ve čtyři jsme vyjeli na výlet s průvodcem. Kola tu měli erární a dost slušně vybavená - brzdila, nechrastila, zatáčela standardně, no pohoda. Jeli jsme úzkými uličkami kolem kanálů a domů. Už asi nikdy v životě nevzbudím tolik pozornosti  jako na tomto ostrově. Všichni nám tu mávali - mladí, staří, smáli se na nás, volali Hello, nebo aspoň nepokrytě zírali. Prakticky jsme nedělali nic jiného, než taky volali a mávali (museli jsme ovšem dávat pozor na všechna ta kuřata, kachňata a děcka, co se nám neustále pletla pod kola). 

První zastávka byla na místní pile, pak jsme jeli do rodinné tkalcovny. Paní domu nám udělala čaj, přinesla keksy, a tak jsme tam rozpačitě seděli a snažili se prostřednictvím našeho průvodce konverzovat. Prohlédli jsme si dům, nechali si vysvětlit zdejší speciální odnož buddhismu (nepochopila jsem) a prohlédli si tkalcovskou dílnu. Průvodce nám ukázal, kam až tady stoupá každoročně voda (letošní velká voda bude kulminovat až koncem října, ale už teď byla hladina dost vysoko, v některých domech jen pár cm od podlahy). 

Pak jsme jeli do zdejší pagody podívat se na ovocem se živící netopýry. Opět jsme byli pohoštěni vietnamským čajem a dračím ovocem a konverzovali jsme s mnichem a s další ženou - hlavně o Česku a o Vietnamcích u nás žijících. Jinak netopýrů tu na zahradě  na vysokých stromech žily stovky, největší prý má rozpětí křídel 1,5 metru (budu si to muset někde ověřit). Docela dobrý.

Na kole jsme se vrátili do našeho bydliště a v blízké restauraci na nás už čekala večeře - ryba, rýže, polévka atd. Docela dobré, ale protože se mezitím setmělo, objevili se moskyti a pustili se do mě... Dost rychle jsem dojedla a těšila se na repelent. Večer jsme ještě chvíli debatovali s průvodcem na verandě u čaje. Byl celý hotový z toho, že u nás máme sníh a čtyři roční doby. Dvakrát si to nechal zopakovat. Naše paní domácí nám mezitím ustlala a připravila moskytiéru. Komáři kousali, a tak jsem šla nakonec spát, Tomáš se ještě šel projít. V noci jsem si potřebovala odskočit, záchod byl ale na dvorku  a  mně to tak stálo spoustu úsilí, protože dveře se tady na noc zabezpečují - první na drátek, druhé měly vzpříčený klacek jako závoru. Naštěstí jsem měla baterku, takže jsem to zvládla - bez moskytího kousnutí a bez toho, abych vyburcovala dům.


21. den - 27. září 2001 - čtvrtek


Vzbudili jsme se někdy  před šestou, ale vstali až o dost později. V půl osmé se v restauraci podávala snídaně - polévka. Dovedl nás tam průvodce, který s námi spal u domácích (jinak má rodinu na sousedním ostrově, a pokud nemá žádné turisty, bydlí doma). Přesunuli jsme se na nábřeží - v plánu je další plovoucí trh, tentokrát u městečka Long Xuyen. Celou loď jsme měli jen pro sebe, dvoutakt šíleně řval. 

Za půl hodinky jsme byli na trhu a tentokrát to vážně stálo za to. Možná to bylo tím, že jsme si přivstali, a tak tu byla spousta lodí a zboží, kromě ovoce, které už známe, tu měli i nové neznámé druhy - papaya, vodní kokos, cukrová třtina, vodní lilie na salát, banánové květy. Čile se prodávalo a nakupovalo. Fotili jsme a pak se taky pustili do obchodování - za 3tis. dongů (8 Kč) jsme koupili dva krásné velké čerstvé ananasy a za 2 tisíce dongů pak velkou palici vodního kokosu, co váží aspoň 5 kg. Průvodce tvrdil, že tohle ovoce není nic moc, ale za ty prachy? Měli jsme z našeho nákupu docela radost :-) Vrátili jsme se na ostrov a šli se podívat do muzea zdejšího slavného rodáka, strýčka Tóna. Vládl v letech 1969-1980, kdy v Hanoji v 92 letech zemřel. V muzeu spousta fotek, dobových výstřižků z novin i předměty denní potřeby (prezidentova dýmka a kompas), vše pěkně s titulky ve vietnamštině. V protilehlé pagodě pak stála prezidentova busta, nad ní rudá hvězda jako svatozář. Po prohlídce jsme opět pobrali náš ovocný náklad a šli jsme se ještě podívat na rodný domek. Cestou jsme potkali svatební průvod, nevěsta ve fialovém, svatebčané patřičně rozdovádění. Moc jsme se jim líbili, a tak jsme se s nimi museli vyfotit a nechat se nafilmovat. S naším ovocem v rukou - pěkné. Svatby se tu řídí lunárním kalendářem, takže prý většinou probíhají jednou za měsíc v nejvhodnější den. 

Po zbytek dopoledne jsme měli volno. Oloupat ananas se ukázalo být docela snadné, i když tak pěkně  jako domorodým ženám se mi to nepodařilo. Větší problém byl s vodním kokosem. Představte si ho asi jako 1000krát zvětšené semínko slunečnice a semínka pak zformujte do tvaru koule. S naším nožem se nám nedařilo vyloupnout to nejdůležitější první jádro. Naši domácí nás chvíli se smíchem pozorovali a pak nám s mačetou přispěchali na pomoc. Dalo to docela práci a výsledek byl ten, který předeslal průvodce - nic moc. Uprostřed každého z jader byl jakýsi gelový obsah, který se vyjídal lžičkou, bez chuti a bez zápachu, asi takhle musí chutnat slimák.... A domácí pořád louskali, až jsme je museli zadržet. Naštěstí šla kolem banda dětí, která projevovala obvyklý zájem  o naše počínání, tak jsme je pěkně nalouskanými ořechy podělili. Zbytek jsme se sebezapřením snědli, resp. potají zahodili. Zbylo asi 3/4 ořechu, myslím, že ho domácím ponecháme jako dárek.

Před obědem jsme se ještě jednou projeli na kole po ostrově, ale bylo opět hrozné vedro. Koupili jsme si na památku korálky na ruku za 4 tis. jedny. Oběd v obvyklé restauraci - ryba, polévka, rýže, zelenina, jako zákusek mini-banánky - moc dobré. Sbalili jsme se a zjistili, že můj nový, speciálně do Vietnamu zakoupený batoh se po 3 týdnech začíná trhat, a to byl značkový... V půl druhé jsme vyrazili do přístavu čekat na loď do Saigonu, přijela ve dvě, přidali jsme se ke skupince evropsky vyhlížejících turistů, hodinku a půl jsme se plavili, pak jsme přistáli a skoro další hodinu čekali na autobus. Nějaké mimořádné zpoždění způsobené zácpou u přívozu, za které se nám průvodce několikrát velice omlouval. Díky zpoždění jsme nestihli výstavu bonsají v Mytho, ale nějak nám to nevadilo. Spíš mě štvalo, že do autobusu nějak po setmění pronikli moskyti a pěkně nás žrali...

Přejeli jsme přes Mekong po největším vietnamském mostě z roku 1999, dlouhém asi 1,5 km, a mířili do Saigonu. Začalo pršet a celý Saigon byl pod vodou, voda, která se valila po ulicích, motorkám dosahovala až do půli kol. Průvodce nám vysvětlil, že to je špatnou kanalizací Saigonu, stačí 2-3 hodiny deště a vše se valí po ulici.

V Saigonu jsme šli hledat ubytování na příští tři dny. Měli jsme jasnou představu - klimatizace a TV se zahraničními programy. Prošli jsme asi tři hotely, ale buď byly pokoje drahé, nebo se nám vůbec nelíbily. Nakonec jsme zakotvili kousek od minulého hotelu - pokoj vše splňoval, za 10 dolarů na noc byl i se snídaní a ještě měl balkon a výhled na Saigon (6.patro bez výtahu). Personál příjemný, obeznámený s českými fotbalisty. Sprcha, ovocná večeře, TV a plánování programu na zbytek dní ve Vietnamu.


22. den - 28.září 2001 - pátek

V noci opět komáři. K snídani jsme dostali bagetu a vajíčka, jako desert banán. V plánu bylo navštívit Lufthansu a ujistit se, že v neděli odletíme, pak návštěva Muzea války a nákup suvenýrů:-)

Najít Lufthansu se nám podařilo až na několikátý pokus - číslování zdejších ulic bylo lehce nepřehledné, na jedné straně ulice lichá a na druhé sudá, ale nikoliv vzestupně (že by domu č. 1 odpovídal dům č. 2 na druhé straně ulice), nýbrž naproti sobě první a poslední číslo v ulici - třeba 1 a 350, 2 a 349 atd... Lufthansa navíc sídlila asi 200 metrů za rohem od své adresy, vchod měla z jiné ulice. Let naštěstí potvrzen.

Kolem katedrály Notre Dame jsme prošli čtvrtí drahých hotelů a suvenýrů až do Muzea války. Byl to docela drsný zážitek - tanky, letadla, děla - to ještě šlo, ale nejhorší byly fotky. Civilní obyvatelé zohavení napalmem, embrya postižených dětí, fotky dětí zmrzačených, následky napalmu, agentu orange, no prostě hrůza. Obě strany se v konfliktu dopouštěly strašných věcí, byť v tomhle muzeu je většina zvěrstev připsána na vrub Američanům. Těch  tady zahynulo 58 tisíc, kdežto vietnamských civilistů přes 3 miliony, a k tomu ještě milion padlých vojáků. Raněné, postižené a zmrzačené nepočítaje. Řada fotek byla z míst, které jsme během posledních týdnů navštívili - Ke Sahn, Vinh Linh tunely, DMZ. 

Další příšerností byla přesná kopie vězení, které jihovietnamský režim používal k věznění a mučení svých politických odpůrců, tzv. tygří klec, kam se do minimálního prostoru dalo nacpat spousta lidí... Těžko si to představit. V téhle zemi, zdá se, na jednotlivci nikdy moc nezáleželo. Strávili jsme v muzeu asi 1,5 hodiny, a tím jsme vyčerpali svůj plánovaný program ve Vietnamu!

Po muzeu jsme se zastavili na jednom z místních tržišť a nakoupili nějaké suvenýry  - dvě trička (potřebujeme odjet v něčem čistém), vietnamské konické klobouky. Smlouvali jsme, Tomášovi tahle dovednost šla, nakonec jsme jich koupili 10 za 30 tisíc, což je asi za 2 dolary. Jeden klobouk tak přišel na 8 korun, ale stálo to Tomáše hodně sil. Vyčerpaní a zpocení jsme se vrátili do hotelu a strávili polední siestu na lůžku. Navíc se venku strhla bouřka a liják, tak jsme měli k lenošení důvod. Po dešti jsme opět vyrazili ven - já jsem šla udat svých 15 vyfocených filmů do fotolaboratoře (fotka 10x15 by měla vyjít na 1300 dongů plus něco za vyvolání filmu - což je asi  4 Kč), pak jsme jakousi chudinskou čtvrtí, slumem, kde nás otravovali žebrající děti, došli k vodnímu kanálu a na nábřeží. Cestou jsme opět spravovali vteřinovým lepidlem moje sandály, už jsem se těšila na chvíli, kdy je zítra sundám a neodvratně odložím. 

Došli jsme k řece, odmítli řadu nabídek na svezení po vodě, a protože jsme měli hlad, vrátili jsme se zpátky do centra. Opět drobně pršelo. Koupili jsme cestou další suvenýry - korálky, vonné tyčinky a pak v obchodu na rohu naší ulice ještě voňavou vanilkovou krabičku a kokosovou misku. Večer jsem si vyzvedla hotové fotky a tím pátek skončil.

23.den - 29.září 2001 - sobota

Poslední celý volný den ve Vietnamu. Nic konkrétního v plánu nemáme, jen ještě jednou zajít na internet a courat se městem. Ve 3/4 na 8 jsme posnídali spolu s další dávkou antimalarik, pak jsme asi hodinu a půl byli na internetu, ale bohužel po hodině spadlo spojení se serverem email.seznam.cz, takže se mi nepodařilo e-mail odeslat. Budeme muset přijít ještě jednou.... 

Poté jsme zamířili do Muzea umění, což byla dle průvodce nejbližší "kultura". Vstup 10 tisíc dongů, v přízemí se zrovna připravovala nějaká výstava, takže prohlédnout jsme si mohli jen staré umění. Bylo to celkem zajímavé, ať už jde o místní obdobu socialistického realismu, představovanou různými variacemi témat mír, boj, voják, svoboda, vesnice, děti, nebo o památky nejstarší - chamské, čínské apod. (nestarší exponáty byly z 2. st.n.l.). I budova docela pěkná, okna ve stylu art deco, krásný, byť nefunkční výtah, na nádvoří mezi exponáty vybudované badmintonové hřiště (hraje se tak mezi sochami). Taky tu stála hlava kosmonauta, Tomáš tvrdil, že je to ta z Danikena, resp. co o ní psal Souček (budu si to muset najít).

Cestou z galerie jsme si dali na ulici oběd (rýže a kuřecí stehno, k tomu pro změnu kola a pivo, 42 tisíc dongů), pak jsme koupili dračí ovoce, které chceme přivézt domů ukázat. Odpoledne jsme vyrazili z hotelu koupit hady v alkoholu (2 dolary jedna láhev), pak jsme udělali velký nákup CD. Tady si hlavu s autorskými právy moc nelámou, přepálí vám cokoliv, populární hudba za dolar, CD-romy za dolary 2. No nekup to - ať žije softwarové pirátství. Ani se nenamáhají s krabičkami (tak jako třeba vloni v Rusku), prodávají vše rovnou v igelitu, s ofocenou titulní stranou bookletu. Koupili jsme si encyklopedii Britanicu, Beatles, U2, Boba Dylana a Buena Vista Social Club.

Večer jsme vyrazili ven ještě jednou, zašli jsme na večeři do jednoho z místních kafé - dala jsem si evropské jídlo, hranolky a kuřecí špíz, Tomáš měl chobotničky s rýží. Během jídla jsme před restaurací pozorovali práci prodavačky ledu, která z obrovské zabalené krychle usekávala drobné kousky a prodávala je zákazníkům, kteří se sem sjížděli na motorkách. Zřejmě číšníci z okolí.

Zašli jsme na internet odeslat ranní e-maily, Tomáš udělal pár fotek nočního Saigonu. Naproti hotelu jsme objevili kafé, kde měli koktejly z čerstvého ovoce, asi z  20 druhů, 3000 dongů za nápoj. Dala jsem si ananasový a Tomáš melounový džus - zítra sem jdeme zase :-) V recepci jsme dohodli podrobnosti zítřejšího odjezdu - do 12 hodin vyklidit pokoj, pak si tu necháme batohy, můžeme používat zdejší sprchu a ve 4 pro nás přijede taxík.


24. den - 30.září 2001 - neděle - Poslední den ve Vietnamu.

Ráno jsme strávili balením, protože jsme s sebou pořád měli spoustu věcí. Rozhodli jsme se poslat jen jeden batoh a druhý vzít jako spoluzavazadlo. Pak jsme každý měli jeden foťák, já na zádech malý batoh, v ruce pytlík s klobouky, Tomáš zase igelitku s hady... Ověšení jak vánoční stromečky. Věci jsme si dle dohody nechali v hotelu, zaplatili  účet,  včetně pěti dolarů za taxíka, a vyrazili ven.

Nejzajímavější byla asi naše pěší procházka do Cholonu, zdejší čínské čtvrti. Navštívili jsme čínský supermarket, kde jsem koupila bonbony pro své kolegy v práci (posléze se ukázalo, že nejdou vůbec rozbalit). Procházeli jsme se  širokými ulicemi, ale pak se strhla průtrž mračen. Neměli jsme s sebou pochopitelně nic než jeden deštník, který je proti tropickému lijáku zcela neúčinný. Strávili jsme asi hodinku pod střechou jednoho ze zavřených obchodů, naproti křesťanskému kostelu, a sledovali, jak se s deštěm vyrovnávají Vietnamci. Někteří, jako třeba rikšové, si zalezli na svá vozítka a napnuli všechny plachty, aby na ně nepršelo,  a průtrž mračen raději zaspali. Jiní déšť nebrali na vědomí, jen si za jízdy navlékli pláštěnky a schovali děti pod igelit. Doprava se aspoň na chvilku mírně zklidnila, ale zase ne o moc.

Pak se déšť na chvíli zmírnil, a tak jsme s ohledem na pokročilou dobu  vyrazili zpátky do centra. Samozřejmě, že jsme zmokli, samozřejmě, že jsem si své kecky určené na cestu domů promočila (polorozpadlé vietnamské sandály jsem s radostí po ránu odložila v koupelně hotelového pokoje). Dali jsme si poslední vietnamské jídlo, poslední salát z tropického ovoce a ovocný koktejl, zašli jsme k paní, u které jsme si včera kupovali hady, koupit si do PET lahve ještě čepovaný hadí alkohol z velké nádrže na cestu, koupili ještě nějaká ta CD (je to prostě neodolatelné - dokonce jsme od posledního prodavače dostali vizitku s adresou jeho www stránky, kde si můžeme objednat CD další...) a vrátili se do hotelu. Taxi, resp. soukromé vozidlo některého z přátel našeho recepčního, už na nás čekalo. Na letiště to bylo nějak dál, než jsme čekali, ale měli jsme spoustu času, takže nám to nevadilo. I tak jsme pak na letišti skoro hodinu čekali, než nás pustili k odbavení.

Několik kontrol dokladů, zaplatit deset dolarů odletové taxy, projít celnicí a už nebylo návratu. Vietnam nám zmizel z obzoru, jen suvenýry v tax free shopech naznačovaly, že jsme ještě docela blízko (ovšem ceny zdejších suvenýrů braly dech - klobouky po třech dolarech za kus atd.). Ve stanovený čas po sedmé večer jsme nasedli do velikého Jumbo-jetu a přes Thajsko a Frankfurt letěli domů..... Tak takové to tedy bylo na podzim roku 2001 v Asii, Indočíně, ve Vietnamu.

Konec
2